Re: žehlení

Amino, jak tě tak čtu, napadlo mě, jestli nejsme švagrové:-))!

Ten pán, co jsem si ho vzala, je naprosto to samé. Po deseti letech soužití už ví:
1. Kde se odkládá špinavé nádobí - sice ho neustále dává na linku namísto do dřezu s argumentem, že maminka, nemajíc teplou vodu stejně pak vždy všechno vyndala aby napustila dřez.
2. Jak namazat chleba a rohlík. On sám nejí máslo ani sýry, takže maže minimálně paštiku, a protože to bylo pohodlnější, namáčel ji rovnou do krabičky. chystání jídla dceři ho donutilo naučit mazat. Rohlík mu ale musím stále rozkrájet, nějak netrefí půlku.
3. Časem se i naučil mýt nádobí. Sice je po něm vody jak po pětiletém synkovi a co se obratnosti týče, nemůžu se na něj dívat, abych ho od dřezu nevyhnala. Jednou za měsíc automaticky utře, co umyju já. Jinak na povel.
4. Po třech letech naší vlastní kuchyně /jinak jsme sdíleli kuchyni s mou matkou/ zjistil, kde máme lednici a podíval se do ní, aby si SÁM přichystal večeři - rohlík se šunkou. Dříve argumentoval tím, že přece nepoleze do cizí ledničky...
5. Na povel vyluxuje, utře prach, zalije kytky. Sice přelívá, ale zas to není tak často, aby to ty chudinky nepřežily.
6. Na požádání, ale vcelku rád, umyje okna. To je totiž to jediné, co jako dítko dělal, protože má o dost mladšího bráchu a maminka měla rizikové těhotenství a ležela v nemocnici. Takže s tatínkem umývali sami.
A tak dále a tak dále...
Už několik let mluví o tom, že až budeme mít vlastní kuchyň, strašně by ho bavilo vaření... Máme ji 5 let, a zatím nezvládl ani uvařit těstoviny. Na jednu stranu taky dobře, moje nervy...

Pokaždé, když jde něco dělat, obrním se trpělivostí a říkám si, že jestli budu mít ještě někdy syna, budou se o něj nevěsty prát, jak bude vychovaný k domácím pracem. Tchýni bych za tu výchovu zabila. I když ono se jí to teď na stará kolena vrací, když něco potřebuje.