Trpitelky

Tak to byl tedy vyborny clanek...mluvil mi z duse...kdyz jsem se asi pred ctyrmi lety rozvedla, strasne moc jsem citila, ze okoli ode mne ocekavalo, ze naplnim jejich predstavu chudinky....sama, mlada, bez penez a poradneho vzdelani...Moje matka mi nechtela dceru ani obcas pohlidat, protoze presne"musela jsem trpet stoprocentne". Nechapala, ze jakmile jsem naskocila do kolotoce "jesle-prace-jesle-udelat si hezky cas s dcerou- v noci domacnost", je pro me takovy volny vecer, kdy si pujdu treba zaplavat a pak s kamaradkou na sklenicku, skutecnym svatkem, ktery mi da zase energii to vsechno prezit...Nastesi, asi po roce, zacal muj byvaly manzel opet projevovat p dceru zajem, travi jeden dva dny v tydnu s ni, takze ja muzu dalkove studovat VS, trochu zarelaxovat a citit se jako clovek...doslova...na tu bidu, jsem to, domnivam se, docela ustala ;-}....myslim, ze autorka mela absolutni pravdu s tou "dedicnou trpitelnosti". Moje mama z takoveho prostredi vysla a proste nebyla schopna prekrocit svuj vlasti stin, i kdyz ted, kdyz je stastna sama ve svem osobnim zivote, se take mnohe zmenilo. Ja bych takovyhle "darek" holcice tedy do zivota dat nechtela.
Takze holky, neni vubec nic spatneho na tom,kdyz si nekdy dojdete zacvicit, na kosmetiku{sebeduvera je strasne dulezita vec}, s kamaradkou do kina, prihlasite se treba na kurz loveni motylu na Novem Zelandu :-} ... a tisickrat to plati, treba pro Vas osamele, s rodinnymi problemy, nemocnymi detmi...nikoho z nas Pan Buh nestvoril pro utrpeni, vsichni mame pravo na stesti... :-}
Hezky den,
Ivana