"ústavní děti"

Tento příspěvek Macešky mi připomněl moji vlastní zkušenost s dětmi v ústavu pro tělesně (a často i mentálně) postižené děti. Je pravda, že dostávají více materiálního, než děti v běžných rodinách - mají možnost chodit zdarma do různých koružků, navštěvovat kulturní a sportovní zařízení, mají pořád nějaký program. Na druhé straně strašně touží mít něco jenom svého a jsou nadšené z každé drobnosti, kterou dostanou. A strašně jim chybí láska někoho, koho by měly jen pro sebe. Žijí stále v kolektivu a nemají zkušenost se samostatným životem, soukromím (píšu teď o těch dětech, které mají tak špatné sociální zázemí, že se prakticky do vlastní rodiny nedostanou). Neví, co je to volnost, odpovědnost - neznají to, jít si samo hrát ven na hřiště a přijít domů v hodinu, na které se domluví. Navíc jsou díky zdravotnímu hendikepu mnohem více chráněny - více se jim pomáhá, odpouští, nemají moc povinností a i hodnocení školních výsledků je benevolentnější. Když se pak dostanou, např. v rámci integrace, do "normálního" prostředí, je to pro ně strašná zátěž - v běžné škole nestačí, musí čelit pohledům, soucitným poznámkám nebo i posměškům. Přesto jsem přesvědčená, že život v normálním prostředí by pro ně byl lepší-tvrdší, ale lepší. V těchto ústavech jsou často děti, které by mohly být lehce integrovány do běžné školy, ale jejich pobyt v ústavu je dán sociálními důvody. Myslím si, že mnohé z nich by mohly vyrůstat v náhradní rodině místo v ústavu - je-li to nedostatečnou prací "sociálek", byrokracií nebo objektivními důvody- to nevím, do toho "nevidím". Pro mě byl asi nejvíce překvapivý poznatek, že tyto děti nedají dopustit na své biologické rodiče, byť sebehorší - pochopila jsem až časem, že je to vlastně pud sebzáchovy - ono je určitě lepší mít alespoň nějakou maminku(i když mě už tři roky neviděla, i když se za mě stydí), než žádnou. Tyto děti mají oproti těm z dětských domovů ještě menší šanci na vlastní rodinu - málokdo přijme dítě postižené. Často je to ze zbytečných obav daných neznalostí - já jsem zdravotník, ale jako laik bych se asi taky bála přijmout dítě s postižením. Přitom mnohá postižení zase o tolik větší a náročnější péči nevyžadují.