16.5.2006 12:52:09 Zuzka
Reakce na komentáře
Vynesla jsem svou kůži na trh, a tak jsem trochu s obavou očekávala vaše reakce. Většina mě ale nepřekvapila. Čekala jsem i reakce typu „má odpojený internet a přesto sem píše“ nebo „bydlí v třípokojáku a přesto si stěžuje“. Co mě ale zaráží je u některých reakcí ten despekt, opovržení a nedůvěra. Je fakt, že kdo si něčím takovým neprojde, nemůže soudit. A přesto soudí. Dlouho předtím jsem hledala na internetu nějaký podobný příběh, zkušenost a doufala, že v tom nejsem sama. Chci jen vědět, že ta válka jde vyhrát. A ne, že se budeme celý život plahočit jako naši rodiče od výplaty k výplatě bez perspektivy cokoliv ovlivnit. Proto jsme vzali náš život doslova do vlastních rukou. Chápu, že na to někdo nemá odvahu. My ji našli. Podnikatelem se nikdo nenarodil, i tohle se musí člověk naučit.
Znovu připomínám, že nechci od nikoho peníze ani materiální statky. A vlastně neřeším ani sociálku, nejsem parazit a případná pomoc by nijak neumožnila umořovat dluhy. Když jsme žádali o porodné a přídavky, neměli jsme na přídavky nárok, patřili jsme do vyšší příjmové skupiny.
Dítě jsme si pořídili uváženě. Třeba proto, že už nejsme nejmladší a problémy byly jsou a budou a tak bychom mohli čekat až,... až,... až,.... a nikdy se dítěte nedočkat. Nemusíte nikdo dcerku litovat. Je to štastné a spokojené a velmi citové dítě, které lecčím předčí své vrstevníky. Je pro nás prioritou, aby vyrostla ve šťastného, zodpovědného a sebevědomého člověka. Naší situací rozhodně nestrádá. A já doufám, že se z toho dostaneme dřív, než půjde do školy.
Arubo, osobní bankrot jsem zvažovala. Ale platný bude snad teprve příští rok a navíc by nám nic moc nevyřešil, ne-li dokonce přinesl další potíže.
Kontaktovala jsem poradnu pro předluženost. NEVĚDÍ jak by se náš problém dal vyřešit. Když Vám odborník řekne něco takového, tak to moc na optimismu nepřidá.
Valná většina z vás doporučuje ukončit podnikání. Já naopak vidím v podnikání jedinou možnost, jak z toho ven. Je pravda, že je nešťastné řešení, že podnikáme oba a navíc ve zcela rozdílných oborech, ale ani jeden z nás nešel do jiného rizika než do toho, že se prostě nebude dařit shánět zákazníky. NAŠE DLUHY NEVZNIKLY PODNIKÁNÍM, ale vznikaly postupně dlouho předtím. Nic nevyrábíme, nenakupujeme, takže nedlužíme za zboží nebo materiál, jak se možná někdo mylně domníváte. Investujeme v podstatě pouze náš čas a znalosti. Navíc já pracuji pod záštitou velké společnosti.
Co se týče našich dluhů, úvěry na počátku byly jen asi 150 tisíc. Další část jsou debetní úroky a třeba nezaplacené účty - například operátorům mobilních telefonů. Pokud je smlouva s dotovaným telefonem podmíněna trváním dva roky, a stane se, že nezaplatíte, celková sranda vás bude stát jako ty dva roky paušálů....A tak to bylo se vším. I malá částka, na kterou zrovna nebylo, přerostla na pokutách a dlužných úrocích v něco tak obludného, co už se jen těžko dává dohromady. Máme každý svůj díl viny, v tom bezesporu souhlasím. Pokoušela jsem se vžy nějak dohodnout, ale nešlo to vždycky dodržet. A navíc s každým se dohodnout nelze.
Napadáte mě, že jsme půjčili jiným...Naše blbost, ale pomoc rodině se velmi špatně odmítá !!!
Libik, to s tou nástěnkou je dobrý nápad.
K tomu bydlení – neměli jsme jinou možnost, než tržní nájem. Menší byt by stál sice o nějakou tu tisícovku méně, což ale v konečném důsledku by nebyla žádná výhra. Manžel pracuje doma, a tak nemusíme řešit navíc ještě kancelář, za kterou by dal stejně, ne-li více, než je rozdíl mezi třípokojákem a jednopokojákem v našem městě.
Takže abychom přežili je pro nás podnikání nutnost, ne nějaká marnivost.
Odpovědět