Re: Jak se muž stává Mužem...

Děkuji za Vaši odpověď, je v ní hodně skvělých podnětů k přemýšlení.
Skutečně (i když bych to asi nikdy neřekla tak trefně jako Vy) je podle mne láska do značné míry otázkou vůle... u mnoha párů, které jsou v krizi, vidím právě problém ne ve ztrátě lásky (nebo okoukání nebo stereotypu), ale právě ve ztrátě vůle. Většinou když má někdo problém s partnerským soužitím, chce slyšet "no jo, máš pravdu, máš to s ním hrozný, souhlasím s tím, abys ho nechala", a ne "zkus popřemýšlet a sama v sobě pohledat příčiny, nebude to lehký, ale mohlo by vám to pomoct". Ono ostatně u mnoha konfliktních situací netkví řešení ve změně partnera, ale ve změně vlastního přístupu (což ale zdaleka není totéž co "vzdát se svých přesvědčení a rezignovat na situaci"!!).
A k druhé části Vaší reakce... přesně to vystihuje něco o čem už dlouho přemýšlím. Totiž já se v manželství cítím paradoxně svobodnější než předtím :o) Jsem sama sebou (a mohu srovnávat s časy, kdy to tak nebylo, kdy jsem bláhově zahazovala celou svoji osobnost a veškerá svoje přesvědčení, abych "okouzlila" jistého "pana Chlapáka", abych "zapadla", "držela krok" atd.). Můj muž je pro mne zároveň obrovskou motivací a podporou ve vlastním rozvoji. Navzájem se obohacujeme a učíme se od toho druhého pořád plno nových věcí.
Samozřejmě že nám taky ne vždy "svítí sluníčko" a řešíme stejné "otázky soužití" jako ostatní páry, ale mnoho z těchto "velikých problémů (které se i zhusta řeší tady na různých diskusích na tomto webu)" mi přijde jako naprosté malichernosti, když si vzpomenu na to, jak byl manžel v nemocnici a já se na něj mohla maximálně chodit "dívat". Od té doby mne z míry vyvádí mnohem míň věcí než dřív a (ačkoli mi to kdysi přišlo jako bezduché rčení a mentorování), jsem přesvědčená, že když nejde o život (zdraví), tak jde o houby.