Pohled z druhé strany...

...tak nevím, přiznám se, že jsem z většiny příspěvků měla dojem, že víceleté gymnázium krade dětství, stresuje děti, klade na ně nepřiměřené nároky...

Já sama jsem gymnázium (tehdy ještě sedmileté) vyzkoušela na vlastní kůži. Byli jsme první ročník, který v r. 1990 nastupoval, takže to bylo takové "zkoušení"-pro žáky i profesory, kteří běhali od maturantů k nám, dětem ze šesté třídy a mám pocit, že náročnější to bylo pro ně, než pro nás, vykládat jednu chvíli redoxní pochody v organizmu a za deset minut nato učit nás -ný, -natý...

Přesto nelituju a nesouhlasím s tvrzením, že tahat děti ze ZŠ na gympl v 11 letech je okrádání o dětství. V souladu s prvním příspěvkem musím přiznat, že to byl šok, já, jedničkářka a nejlepší ve třídě jsem se najednou nesrovnala s matikou a fyzikou a počítači a byly z toho dvě(!) čtyřky v pololetí a taky nebudu zapírat, že mě naši před kvartou radili, abych přešla na jinou školu. Nicméně jsem vydržela, odmaturovala na jednu dvojku a všechno bylo v pohodě. Za ty roky od nás nikdo neodešel, coby kolektiv jsme se stmelili taky rychle (a byly u nás děti ze soc. slabších rodin i tzv. střední třída, děti z vesnice i "domácí").

Myslím, že záleží (jako ostatně vždy) jen a jen na konkrétní škole a učitelích, že nejde až tolik o tu "ideu". U nás se na tabuli např. při češtině psalo ještě v maturitním ročníku, a naopak, biologie se "přednášela" jako na VŠ(tzn. stihneš zapsat? nestihneš?-Tvůj problém, opiš si od spolužáka) a dějepis se podobně jako na VŠ zkoušel jen v ucelených celcích, cca. po dvou měsících. Záleželo na pedagogovi, na jeho metodách. Přesto jsme se se vším tehdy srovnali a nepochybuju, že se s tím dobře srovnávají i "dnešní" děti. Ano, jsem pro víceletá gymnázia a pokud to pro mne bude za dejme tomu 15 let aktuální, rozhodně tam svému dítěti bránit nebudu.