Re: Názor asi z druhé strany
Miso, díky za odpověď. Já měla strach, že se na mě všechny vrhnou a rozcupujou mě jak starou deku. Já jsem samotářka a kamarádky nemám. No prostě nemám, ale ani je nepostrádám. Jsem tak zvyklá už od dětství, kdy jsme se přestěhovali a já nedokázala zapadnout do jiného kolektivu a místo toho jsem se stáhla do takové ulity soukromí. Tedy nebyla jsem úplně sama, ale kamarádství jsem uzavírala jen opatrně, nedůvěřivě a zřídka a proto asi byla tak křehká. Taky to má svoje výhody. Když člověk hledá pomocnou ruku, tak výhradně na konci své paže a nelituje se. Prostě ať už to vypadá jakkoliv divně, zas až tak mi nevadí, že nemám kamarádky. Ono totiž ani nemám ve svém okolí mnoho žen, které by se chtěly zajímat třeba o počítače nebo programování. Já ani u chlapa nehledám pomoc. Proč taky ? Uživím se i sama obstojně, domácnost a starost o dům a zahradu spadne stejně na mě. No a tady jsme právě u jádra věci. Já skutečně nepotřebuju chlapa na práci, ale na tu romantiku a taky duševní oporu, kterou snad může poskytnou jen ten, kdo s tebou žije. Že to postrádám to jsi vystihla naprosto přesně. Nějaká dohoda nemá cenu. Zkoušela jsem. Můj muž ani za zlaté tele nedokáže pochopit, co je špatně. Vždyť jemu nic nechybí, tak co si vlastně vymýšlím. No jo - je jeho nejčastější odpověď - ty se máš moc dobře a pálí tě dobré bydlo nebo - jsi moc náročná. Už se ani neptám co myslí tou náročností, doprčic, vždyť já si i ty šaty co nosím šiju sama a když potřebuju skříňku do koupelny, tak ani neuvažuju o truhláři a jdu si koupit přířezy, pár vrutů a smontuju si jí taky sama. Když jsem onehdá viděla ceny kostýmů v běžném obchodě, tak mne málem omývali, za tu cenu ušiju i tři.
Protože na mužskýho se musí mluvit přímo a jasně, zkusila jsem mu jednou přímo říct, že bych v ložnici chtěla slyšet nějakou tu něžnost, no a to jsem skutečně uslyšela, že "to je moc práce". Romantickou dovolenou ve dvou jsme prožili letos v létě. Autem po Evropě. Já blb si ještě třetí den dovolené myslela, že třeba jeden den pojedeme, pak se ubytujeme a třeba se projdeme po okolí nebo se vykoupeme v moři a za dva tři dny pojedeme zase dál. Já naivka. Jeli jsme prakticky v kuse. S výjimkou asi tří dnů, jsme skutečně jeli každý den od rána od osmi bez přestávky až do osmi devíti večer. Bez oběda, bez svačiny, v autě jen zteplalá minerálka. Víš jaké teploty byly letos v létě. Mého muže jízda autem baví. Vyjadřoval pouze podiv nad tím, že mne ne a že si mám užívat pohled na měmící se krajinu kolem a z čeho tak asi můžu být unavená, když přece řídí on. Já byla v šoku. Ani ne nad tím horkem a že mám hlad. To se dá brát jako odtučňovací kůra. Ale nad ním. Proboha je možné, že člověka nenapadne, že když někdo jede vedle mne v autě, může dostat po deseti hodinách nepřetržité jízdy hlad ? NENAPADNE. Dneska vypráví okolí, že jsme prožili báječnou dovolenou a já, světe div se, spokojená nebyla. Takže matce jsem vysvětlila, jak se věci měly, a do okolí je mi houby. Na další vysvětlování už nemám sílu.
Asi se teď ptáš, proč s ním tedy žiju. Já taky nevím. Po té dovolené jsem o tom už taky začala pochybovat. Nejspíš proto, že je mi hloupé vyhodit z baráku člověka, co mi kdysi pomohl. A taky asi zvyk a obava, že bych mohla zůstat na stará kolena úplně sama. Blbost, co ? Vždyť ženský mužskýho zpravidla o dost přežije a tak zůstane sama stejně. Jsem trouba ?
Odpovědět