Re: Jak se naučit signálům

Sosane, ty mě bavíš, ty jsi jako můj bývalý přítel, který mi, když jsem ho o ty citové věci žádala, hned vyjmenoval jeho teorii vývoje situace až do čtvrtého kolena, co by se třeba stalo kdyby udělal to to, o co ho žádám - viz:

A třeba kdybyste se jí zeptali, tak by rybářova žena odpověděla, že o žádnou účast a objetí nestojí.

a můj přítel měl talent na to rozvést ještě dalších pět kroků kdo co řekne a kdo co odpoví.(nikdy neudělal ten první krok a nic nenavrhl, tak se to, co popisoval nikdy nestalo, ale kdyby to udělal, jsem si hodně jistá, že bych nereagovala jak se bál - ale nikdy jsme to nemohli vyzkoušet).

A já se ptám - k rybářově ženě - zeptali jste se jí? Kdo? A co ve skutečnosti odpověděla - zajímalo to někoho?

S přítelem jsem se rozešla proto, že reagoval taky jen na skutečně přímý pokyn, a mě už nebavilo táhnout tu káru sama. Vždycky jsem to musela být já, kdo navrhne kam půjdeme, rozhodne co budeme dělat, a když jsem ho žádala,aby mě taky někdy vystřídal a občas něco navrhl nebo rozhodl sám, přišel obvykle s tím, že on neví, co mám v sobotu za plány, tak mi přece nebude navrhovat nějaký výlet, že když já řeknu, že chci jet na výlet, tak pojedem, že to není žádný problém...(no pro mě byl! ) a dokázal tou svou teorii dovést do takových detailů ohledně toho, že jsem přece mohla říct Mám v sobotu volno a usmát se u toho(!) a on by prý řekl co podnikneme a já na to Mohli bysme jet na výlet a on na to Kam bys chtěla jet,... atd.- už se taky "těšíte"? Dohadovali byste se dál a snažili se vysvětlovat něco, co je evidentně nad úrovní něčího chápání? Neřekli byste si místo toho radši aspoň o ten barák, když už to vypadá takhle? To je srozumitelnější, ne?

(odobně přítel reagoval když jsem mu po hádce řekla Dej mi pokoj, tvrdil, že když jsem to řekla dvakrát, musím mu říct, když už to nebude platit, protože on udělá to co chci já...)

Zkrátka, podle teorie Sosana a bývalého přítel je za všechno zodpovědná ta ženská, má si zavelet a poručit, a pak to (možná) dostane.

Jenže já nestojím o robota, který dělá co mu řeknu, na výlety taky nejezdím jen proto, že chci vidět tu zříceninu, mě jde o vztah, o porozumění, o projevy náklonnosti a lásky, o to, že na mě nekdo myslí a (sám, iniciativně) pro mě něco udělá, že mě bere vážně a nebude mi podsouvat hned to, že "bych to stejně neřekla", že se bude snažit mě poznat a porozumět mi, že o mně bude pečovat, a to ne tak, že mi koupí nebo přinese věc, kterou si poručím, ale bude uvažovat čím by mi udělal radost...

Jsem asi naivní, že? Jsou vůbec takoví chlapi, co by tohle dělali?