Co s tím dělat?

jsem učitelkou MŠ,zcela chápu pocity,které vedly bývalou kolegyni k odchodu ze školství.Mám jen něco k patnácti letům praxe,ale čím déle jsem v práci snažím se bojovat se skepsí a nevzdávat to.Všimla jsem si,že učitelky,které mají k dětem velmi krásný vztah,jsou otráveny papírováním a neustálýmy zásahy z vnějšku do procesu práce s dětmi,ale nechci nikomu křivdit nezůstanou pak ve školství jen ti,kterým je docela jedno jak se děti cítí.Bylo by snadné udělat papíry a dokumentaci tak jak si to přejí různí koordinátoři a zástupci projektů,vždyť papír snese všechno,ale skutečný přístup se vytrácí.Nakonec kdo ,ale pomůže dětem,neodcházejme tedy,bojujme ,ať má na ty malé někdo čas.Stojí to hodně času,sil,bezesných nocí,ale vždy když se na mě nějaké dítě ve školce usměje a řekne dnes to bylo pěkné,vím že to stálo za to.
Sama mám doma malé děti a i ony mě potřebují víc než dost,do práce jsem nastoupila poměrně brzo,ale chci nejen jim dát úsměv,pohlazení a radost.Děti a nejen ty mé,mi to bohatě vrací právě tím úsměvem zářícíma očima.Proto se snažím nevzdávat to.