Re: Chválit ano, ale také přiměřeně

JO, to mi připomnělo, jak jsem byla u bratrance, který měl syna ve druhé třídě. Bylo to široko daleko jediné dítě v rodině, takže dost rozmazlenej. Tedy ne že by by to byl protivnej fracek, ale byl zvyklej, že se všichni točí kolem něj. Jednou četl nějaký článek do školy. Přečetl ho trochu kostrbatě. Chtěla jsem vědět, o čem to bylo. To nevěděl - soustředil se jen na čtení. Řekla jsem mu, že to sice přečetl dobře, ale že by měl vnímat to, co čte. Protože ve třetí třídě se už předpokládá, že to vnímá a když to tak nebude umět, mohl by s tím mít problémy. Byla u toho jeho teta a ta mi řekla, že to přece přečetl správně, tak proč ho kritizuju, že ona je názoru, že děti by se měly spíš chválit.
Můj názor je ten, že chválit ano, ale přiměřeně věku. Bejt na větvi z toho, že ve druhé trídě dokáže přečíst dětský text, mi přiměřené nepřipadá. Měla jsem obavy z toho, že na konci druhé třídy bude jeho rodina na větvi z toho, že přeslabikuje text, aniž by mu rozuměl a ve třetí třídě se mu zhorší prospěch, protože už se od něj bude očekávat, že čtení není problém. Pododtýkám, že to není dyslektik nebo něco takového. Byl to normálně inteligentní kluk. Víc číst se mu prostě nechtělo a rodiče ho moc nenutili, protože jeho výkony jim připadaly postačující.