Re: Milá Gabrielo.

Cituji z článku o divokém praseti (celý text zde)

Je to jedno z nejznámějších a zároveň nejméně známých zvířat. Každý ho zná v podobě vepřové pečeně na talíři, zabijačkových jelit a jitrniček či ovaru, ale o samotném zvířeti neví většina lidí téměř nic. Jen jedno - domnívají se, že je to nečistý, opovrženíhodný tvor.
Je to jedno z nejznámějších a zároveň nejméně známých zvířat. Každý ho zná v podobě vepřové pečeně na talíři, zabijačkových jelit a jitrniček či ovaru, ale o samotném zvířeti neví většina lidí téměř nic. Jen jedno - domnívají se, že je to nečistý, opovrženíhodný tvor.

Jenže to je úplně špatně, prasata jsou ve skutečnosti stejně čistotná jako všichni ostatní savci. Jsou to neuvěřitelně inteligentní tvorové, obětavé matky, statečně bránící své pruhované dětičky před několikanásobně silnějším nepřítelem, věrní mazlíčkové a přátelé, jsou-li vychováni člověkem, a zajímavá zvířata, která mají s lidmi překvapivě mnoho společného. Stejně jako člověk jsou všežravci, mají podobný trávicí systém, pochutnávají si na podobných lahůdkách a ani jejich chrup není příliš odlišný. Jejich tkáně se těm lidským dokonce podobají natolik, že je v určitých případech lze využít při transplantacích kůže.

CHYTRÝ JAKO PRASE


Prase divoké (Sus scrofa), jak zní správné jméno tohoto živočišného druhu, je jedním z nejhojnějších velkých zvířat naší a vůbec středoevropské přírody. Žije u nás prakticky všude - od podmáčených lužních lesů až po pahorkatiny a zalesněné horské oblasti. Potkat však divočáka či prasečí rodinku v přírodě není ani v oblastech, kde jsou prasata přemnožená, snadné. Za dlouhé roky pronásledování a střílení se totiž tato inteligentní a přizpůsobivá zvířata naučila člověku vyhýbat. A tak se, přes svou velikost a skutečnost, že jde v podstatě o denní zvířata, v přírodě pohybují neuvěřitelně utajeně. Tam, kde jsou intenzivně lovena, dokonce změnila prasata své zvyky: přes den odpočívají a úkryty opouštějí až za tmy, nebo se nenápadně přesunují ve stínu houštin a hustého lesa. Jejich inteligence a předvídavost jsou neuvěřitelné. Když musejí za měsíčního svitu překonat otevřenou mýtinu, na jejímž okraji stojí posed, o kterém divočáci moc dobře vědí, že na něm může sedět smrtelně nebezpečný střelec, přeběhnou ji tryskem, takže nahoře sedící lovec zaznamená jen rychle se míhající stíny.

Dokonce prý existují tak vychytralé bachyně - vůdkyně tlupy (v prasečí tlupě panuje přísný matriarchát), které, než dovolí svým svěřencům vstoupit do otevřeného prostoru či na pole se zrajícím obilím, pečlivě očuchají spodní příčku posedu, aby se ujistily, že je "vzduch čistý". Divoká prasata se tak navzdory tlaku ze strany lidí v naší přírodě nejen udržela, ale v posledních desetiletích se jejich stavy zvýšily natolik, že se na mnoha místech stala docela významnou škodnou (v oblastech, kde nenalézají dostatek potravy v lesích, nijak nepohrdnou úrodou na poli), a jsou to tudíž jedna z mála lovných zvířat, která se smějí střílet po celý rok. Tedy - ne úplně doslova, dospělá zvířata se smějí střílet jen na podzim, ale letošní a loňská selata, kterých bývá v mnoha tlupách převaha, mohou myslivci střílet celoročně.

DIVOČÁCI VE MĚSTĚ


Přemnožená prasata se v posledních desetiletích nevyhýbají ani okrajům lidských sídel, objevují se dokonce i na území velkých měst včetně Prahy, a pokud zabloudí dále do centra, budí zaslouženou pozornost a nezaslouženou hrůzu. Mnohé tlupy (a nejen u nás, i jinde v Evropě) si na život ve městě zvykly natolik, že se naučily využívat všeho, co jim soužití s lidmi nabízí. Lidé z toho ovšem mnohdy velkou radost nemají (přestože pohled na roztomilou pruhovanou rodinku leckoho potěší) - divočáci dovedou nepříjemně překvapit. Jsou např. známy případy (a to i z jednoho pražského stadionu), kdy tlupa divokých prasat usoudila, že nejlepší a nejtučnější červi se skrývají pod travnatým kobercem fotbalového hřiště, a do rána ho doslova přeorala.

Jindy dojdou k závěru, že nejlahodněji chutnají cibule vzácných holandských tulipánů v příměstské zahrádkářské kolonii nebo že odpadkové nádoby obsahují množství lákavých pochoutek, a je tudíž nutné všechny důkladně rozházet a prozkoumat. Prasata kupodivu také dobře vědí, co je zdravé. V jedné německé oblasti vytrvale spásla drahé, ekologicky pěstované plodiny, zatímco polí obhospodařovaných tradičními metodami (tedy chemicky ošetřovaných) si ani nevšimla.

...

Mnohé bachyně dokonce vědí i to, že pes za plotem je naopak neškodný, a projdou se svou tlupou kolem, jako by štěkající hafan byl jen vzduch. Mimoto ne každý "útok" divočáka na člověka znamená úraz. Již mnoho lidí chodících po lesích prožilo pár stresujících okamžiků, když se na ně odněkud z křovin vyřítil divoký kanec. Zděšeného turistu zuřivě pronásledoval, dokud se ten, zcela ochromen hrůzou, nezastavil, aby čelil neodvratnému osudu. Rozmazlený, v nedaleké hájovně od selete odchovaný divočák se mu pak celý blažený svalil k nohám a dožadoval se drbání - to totiž prasata nesmírně milují.

PROČ PRASAT PŘIBÝVÁ?

Divoká prasata jsou společenská zvířata, která žijí v rodinných tlupách vedených nejsilnější a nejzkušenější bachyní. Mohutnější dospělí kanci (mohou vážit i přes 300 kg) jsou samotáři a k tlupě se připojují pouze v období říje, tj. v zimním období. Prasata jsou určitou výjimkou mezi kopytníky; zatímco většina druhů mívá po jednom až třech mláďatech, bachyně mohou porodit až dvanáct selat, o která se velmi pečlivě starají. Právě tato vysoká plodnost je vedle inteligence a přizpůsobivosti jedním z faktorů, který prasatům umožňuje přežívat intenzivní lov i postupnou přeměnu krajiny. Divoká prasata jsou tak jedna z mála zvířat, jejichž populace navzdory tlaku civilizace a úbytku přirozeného prostředí spíše roste.