Re: Bydlení, peníze a děti

Ahoj,
on asi každej považuje za úplně neúnosnej děs něco jinýho. Pro nás by to byla "normální" škola na prvním místě. Ale i varianta dál dojíždět by byla horší než to dvojí stěhování - mimo jiné např. i proto, že bychom nezvládli Darka dopravit na jakékoli mimoškolní aktivity. Ale ona se ta možnost hlavně ani nenabízela, pokud bychom se nerozhodli dojíždět příštích nejméně 12 let, my jsme prostě museli napřed původní dům prodat a pak koupit novej. Kdybychom si řekli, že radši budeme dojíždět a ponecháme si zázení, dokud se nám nepodaří koupit něco vyhovujícího blízko, dopadlo by to pravděpodobně tak, že až bychom na něco narazili, neměli bychom kupce, a až bychom ho měli, tak by opět nic nebylo k nalezení...
Pro většinu našich přátel je řešením spokojit se s nejbližší školou, jedni vozí děti do waldorfské školy a vůbec jim to nezávidíme - i když nutno přiznat, že oni nám taky ne :-).
V Pramínku je ve třídách 8-16 dětí, jak v kterém ročníku, nejsem si jista, jestli teď v 1. třídě jich nebude 20. Darek chodil do třídy, kde jich bylo 9, teď jich bude 10. Paní učitelka o všech všechno ví, každý den začínají ranním kruhem, kde mají i možnost říct něco, co by ostatním rádi sdělili (a v pondělí každý o sobě mluví přímo programově, ostatní dny jen kdyby to už "nemohl vydržet" :-)). Taky učitelka vítá a očekává, že jí rodiče o dítěti řeknou spoustu podrobností. A v hodinách si jich skutečně individuálně všímá (strašně ju za to obdivuju, já být na jejím místě, tak se z toho zblázním), ví, co komu jde - musí to vědět, když má psát smysluplné slovní hodnocení - když někomu nesedí postup, kterým se učí, zvolí pro něho jinej - takže např. ve čtení si Darek četl svoje, 7 dětí se učilo číst genetickou metodou, kterou v Pramínku používají (neslabikuje se, spojují se rovnou hlásky do slov) a jedna holka slabikovala, protože to dělala sama od sebe, tak jí v tom přece nebudou bránit, no ne :-)? Nesouvisí to podle mě s množstvím učiva, ale s ochotou a schopností učitelů. Myslím si, že práce učitele je náročná vždycky, ale takhle teda extrémě. Ale pro toho, kdo na to má, kdo je dost trpělivej a tvořivej na to, aby to zvládl, je to asi mnohem víc uspokojující. Počítáme, že do Pramínku půjdou všechny naše děti, taže celou tuhle šílenost bereme jako vklad do budoucna - koneckonců Alan tam v lednu nastupuje do školky.

Ahoj

Žaba