Re: Yucca brevifolia

Vozy osadníků kodrcají pouští. Mají za sebou dalekou cestu z osad u Velkého solného jezera, kola poskakují po nerovném povrchu, děti už ani nebrečí a je to dávno co ženy přestaly reptat. Nálada nic moc. Alespoň že ti Indiáni jim dávají pokoj. Vůdce karavany sedí zadumán s opratěmi v rukou a přemýšlí, jak karavaně zvednout náladu. Samozřejmě že byla kratší cesta.
Joshua Tree
Jenže přes Sierru Nevadu se nedá s vozem ani s dětmi. A když ji chcete objet z jihu, postaví se vám do cesty Údolí smrti, místo, kde jedete celý den a hory na druhé straně se vám nepřiblíží ani o kousek. A tak jeli ještě víc na jih. Všude poušť, vody málo, cesta se protahuje. A jak tak sedí v chmurných myšlenkách, mraky se roztrhnou a paprsky zapadajícího slunce ozáří postavu nadlidského vzrůstu s rukama zdviženýma v žehnajícím gestu: Hle, to Jozua nás vítá do země zaslíbené! Mezi osadníky to zašumí: Zázrak! Unavené oči se rozhlédnou a zjistí, že postava není sama. Támhle je další. A ještě jedna. Vtom se za vůdcem karavany rozhrne plachta a ozve se hádavý ženský hlas: "To už tě to zas bere, Joshi? Dyk to jsou obyčejný stromy! Koukej radši na cestu, je to tu samej výmol a kámen a děti sebou vzadu házej jak nudle v bandě!" A kouzlo je pryč. Ještě večer, u ohně ze dřeva těchto "nejodpudivějších reprezentantů rostlinné říše" (jak je komentoval jeden z pozdějších návštěvníků tohoto kraje) padne pár vtipů na téma "Jozuův strom". A tohle jméno téhle podivné rostině, které by laik jen stěží hádal příbuzenství s lilií, už zůstane. Jozuův strom.