Hoď kamenem, kdo jsi bez viny...

nedá mi to, abych nezareagovala na toto téma. Už jen z toho důvodu, že mám vlastní zkušenost a dne sříkám bohudíky za ni. Už nikdy více.
Taky jsem byla mladá, bylo mi teprve 21 let a svět se pomalu začal otevírat. a najednou se objevil on. Byl sice o 16 let starší než já (ale nevypadal na ně), ale naprosto splňoval mé představy o bezva partnerovi pro život. Pohodový, s jasným životním cílem, vyhraněnými názory, zkušenostmi, scestovalý, dalo se s ní povídat na jakékoliv téma hodiny a hodiny, sportovně založený, do jisté míry i finančně. Dle jeho slov byl sám, zklamaný životem, rozvedený a jeho dítě mu bývalá žena nedovolovala vídat. a tak se rozběhl vztah na plné obrátky. Nejprve jsem ve slepé zamilovanosti (co taky čekat od mladé holky) nehledala, kde je zakopán pes. Nebylo mi divné, že nemá čas každou noc, pochopitelně jsem respektovala i jeho soukromí, nechtěla jsem se k němu stěhovat hned po měsíci, nevadilo mi, že se scházíme převážně v zapadlých hospůdkách (on říkal, že tam máme větší prostor pro sebe). Časem ale slepá zamilovanost pomalu odcházela a mě začal zajímat jeho život, jeho rodina, jaké má známé, proč s nimi nikdy nikam nejdeme, chtěla jsem jít do dovadla, do kina, na sport - pochopitelně s ním. Jenže to pak neměl čas, film ho nezajímal, neměl rád balet ani činohru.
A pak to přišlo, rána z čistého nebe. Když jsem začala příliš naléhat na večeři s příjemnými známými, o kterých mi tolik vyprávěl, suše mi sdělil, že to bohužel nejde, protože jsou to zároveň dobří známí jeho ženy. Jaké ženy??? Odpověď byla : no přece mojí, já jsem ti neřekl, že jsem ženatý? (upozorňuju, že to bylo zhruba po 6 měsících známosti). Ne neřekl. No ale to se přece nic neděje. Mám se ženou pouze formální vztah, ona mi už dávno nerozumí, nechce se mnou spát a tak. A v ten okamžik mi to došlo! Žádná romantika, žádný vztah, prostě jsem byla jen hloupá malá naivní husa na bokovku.
Vyhodila jsem ho a nechtěla o něm už nikdy slyšet. Telefonoval, posílal vzkazy, kytky, dárky, chtěl druhou šanci, sliboval, že se rozvede. Bylo mi mizerně. A nejhorší na tom všem byl pocit, že úplně stejně je na tom i jeho žena, ať už ví nebo neví, že existuje nějaká druhá, že nám lže oběma.

Často jsem se ptala, kde byla ta chyba, proč jsem si nevšimla dřív, jak jsem se mohla zaplést s ženatým chlapem, věděla o nás jeho žena, jak jí asi muselo být? A možná to jediné mě zachránilo, že jsem ve vztahu nepokračovala.

Nechtěla jsem vedle sebe mít sice perfektního, zajištěného, sympatického, ale naprosto bezcharakterního chlapa, který by mě možná časem vyměnil za mladší kousek, neokoukaný, s pružnějším tělem, menšími kruhy pod očima.

Jenže ne každá mladá holka má asi svědomí, aby se zajímala o pocity zrazené manželky a neuvědomuje so možné nebezpečí do budoucnosti až se stane známou, okoukanou tváří a ten její se vydá znovu na lov.