císař

Ani nevíš, jak ti rozumím. Od narození naší dcery Aničky uběhlo 7 let a přesto jsem se s tím nesrovnala. Také jsem byla pečlivá mamina, která poctivě cvičila, chodila na dlouhé procházky a na nic si nestěžovala. Pak nastal den D. V jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda. Já si připadala jako blázen, protože jsem nevěděla, zda je to plodová voda, nebo jen jsem neudržela moč. Nic mě nebolelo a stahy mi připadali nějaké slabé. v 6 hod ráno jsem měla stahy po 10 minutách, ale nic mě nebolelo. Zavolali jsme sanitku. K sanitce jsem slezla 3 patra dolu bez sebemenšího problému. Osazenstvo sanitky na mě koukalo jak na zjev a začali mě přesvědčovat, že to asi nerodím. Tak si tam se mnou povídali 8 minut, pak nastal stah a po 7 minutách další. Najednou nastal fofr, manželovi zavřeli dveře od sanitky před nosem a jeli jsme jak o závod. (Oznámili mi že manžel se musí dopravit do porodnice sám, měla jsem obavy jestli to stihne, když najednou jedeme s houkačkou). Nicméně v porodnici jsem byla v 6,30. Vyšetřovala mě velmi "příjemná" doktorka, která na mě nejdřív křičela, proč jsme nepřijeli už v noci, potom že lezu na ten stůl nějak pomalu, potom jsem ji ušpinila zbytkem plodové vody, která při vyšetření odtekla a nakonec se bavila se sestrou (jako kdybych tam vůbec nebyla) že to bude stějně nějaký špatný protože mám malou pánev.
Do porodnice jsem přijela v pohodě, plná očekávání a radosti, ale to se během 10 minut úplně změnilo. Cítila jsem, jak se začínám bát, chtělo se mi brečet, začalo mi tlouct srdce a cítila jsem, že jsem celá najednou v křeči. Napíchli mě na monitor, potom dorazil manžel. Snažila jsem se uklidnit a opakovala jsem si v duchu, že to té doktorce nedaruju a že jí natruc budu rodit normálně tak, jak jsem si to přála. Jenže můj strach byl silnější. Neopustil mě a křeč ve mě narůstala. Fakt jsem se snažila překonat sama sebe, ale nepodařilo se mi to. Manžel byl se mnou, ale ani to nepomohlo. dvakrát jsem omdlela, začala jsem cítit bolesti. Zakázali mi vstávat z postele, abych tam sebou znovu nešvihla. V 15 hod se rozholi (to už tam byl jiný doktor), že mi trochu pomohou a nasadili mi infuze. Do té doby jsem měla normální bolesti, ale po infuzích jsem myslela, že to nevydržím. Byla jsem pořád napojená na monitor - žádné kopečky jsem tam neměla, jen čáru úplně nahoře. Ve 23 hodin (to už tam byla zase jiná směna) jsem chtěla umřít, jen abych necítila tu bolest. Nereagovala jsem už ani na manžela, bylo mi všechno fuk. Sestra se dohadovala s doktrem (to vím od manžela) že ona si to na triko nevezme a tak mě odpojili. Konečně! a sladkým hlasem se zeptali, zda budu souhlasit s císařem. Mě to bylo v tu chvíli fuk, chtěla jsem spát. Všechno jsem jim odsouhlasila (ani jsem nevěděla co) a najednou to šlo ráz naráz a ve 23,44 byla Andulka na světě. Neviděla jsem ji, probrali mě až v 8 hodin ráno. Strašně mě bolelo břicho, měla jsem sucho v puse, hlava mi třeštila a nade mnou stáli 3 "obludy" v bílých pláštích. Ještě jsem zapomněla napsat, že nosím brýle 4 dioptrie, takže jsem vůbec neviděla, kdo to je. Ptali se mě jak se jmenuju, kde sem a že už je všemu konec. Byla jsem totálně mimo, cítila jsem jen bolest, začalo mi docházet, že neslyším žádný pláč. Pak mi ukázali Aničku (moc jsem toho neviděla bez brýlí), pak ji odneli, že musím nejdřív do sprchy. Bylo to příšerné. Nejdříve mi odpojili všechny hadičky, potom chtěli abych vstala. Bolest břicha, hlavy, chtělo se mi zvracet, ale pořád jsem si říkala, že to musím vydržet.
Tohle všechno se mi vybaví každé Andulčiny narozeniny. Dodnes si připádám příšerně. Nedokážu ani porodit vlastní dítě. Kdybych alespoň věděla, kde jsem udělala chybu, ale nevím a to mě trápí. Mám z toho pořád splíny. Stydím se.
Jsem moc a moc šťastná, že Aničku mám, hlídám si ji jako oko v hlavě. Ale připadá mi, že jsem úplně zklamala. Je mi líto, že jsem ji neviděla hned. Manželovi ji dali po porodu a říká, že to bylo něco úžasného, krásného. Když mu ji brali, rozplakala se, tak mu ji vrátili zpět a přestala. Jsem oravdu ráda, že to dobře dopadlo, ale cítím se špatně kdykoli si na to vzpomenu.
Přeju všem, aby měli lepší porody. Já se dalšího bojím i když bych ještě děti chtěla. Jsem asi opravdu histerka (jak mě nazvala sestra, když jsem se nad Aničkou v porodnici rozbrečela).
Všem držím palce!!!