Jen abychom se o to stale pokouseli..

Moc se mi libi, co se pise v teto ukazce. Celkove je v dnesni dobe mozno pozorovat navrat k "prirozene pozitivnim" cinnostem, zpusobum chovani a mysleni a rekla bych, ze to maximalne potrebujeme. Jsem rada, ze se verejnosti vice a casteji pripomina, ze nedosahujeme vysledku o ktere bychom stali trestem, ale cestou pochval a oceneni. Snazime se aby nase deti vyrostly v samostatne spokojene jedince, schopne plne a radostne prozivat svuj zivot. Nebo bychom je takovymi ucinit chteli. Presto se bojime je vest tou cestou "lasky" ze strachu, ze to nebudeme umet a nase deti budou pak rozmazlene, egocentricke ci jinak rozjivene. Zapominame totiz na to, ze nemuzeme ucit co nezname, cemu neverime a nerozumime. Chceme po nasich detech, zby se menily k lepsimu a prispusobovaly se novym okolnostem, aniz by u toho ztratily svou "jedinecnost". Malokdy vsak dokazeme totez my sami. Najdeme si spoustu duvodu, proc to nejde, neni na to cas, penize, vhodna doba a priznive okolnosti..pritom bychom meli prave svym detem dekovat za to, ze nas motivuji stat se znalejsimi v oboru "ziti" a "byti", abychom jim pak mohli byt lepsimi pruvodci k jejich sobestacnosti. Napriklad ja si jiz ted cenim kolobehu zivota a daru jakym je materstvi aniz bych ho zakusila. Verim, ze az se tak stane, bude to teprve x-krat silnejsi a opravdove, ale do te doby bych chtela jeste nneco stihnout. Ne "uzit si mladi" nebo "procestovat svet, protoze pak uz nebude cas", ale stvorit svemu budoucimu diteti tu nejlepsi moznou maminku, jakou jsem schopna byt. Stat se dobrym clovekem, ktery ma sam ze sebe a sveho ziti uprimnou radost a tu pak dokaze rozdavat vsem svym blizkym a potomkum. Myslim si, ze pokud my sami nedokazeme zivot plne a vedome vychutnavat, tezko to naucime nase deti. A pokud je to nenaucime my, kdo jiny? A pokud nebudou umet s laskou zit, jak by mohli byt stastni a zdravi? A to je to, o co by nam jako (budoucim) rodicum melo jit predevsim. Skunkless :)