Od velehor do popelnice

Zdravím všechny majitelky velehor,
i u nás se v ložnici tyčí jedna hořička, co hořička vlasně pořádný konkurent alespoň Sněžky. Horniny jsou různorodé, ale manželovy košile jasně vedou.
Umíte si představit, milé dámy, rozespalého chlapa, který ráno stojí před skříní a hledá a hledá svojí oblíbenou košilku. Košilku ale nenajde, protože je ve druhém výškovém táboře našeho Evrestu. Zabručí něco, že tuto košili už neviděk dva měsíce. A s výrazem Boha pomsty, se na mne osopívětou: "co si má tedy vzít na sebe."
A nyní přicházím já, žena dovolenkující se na mateřské dovolené, která mimo jiné, že se musí zvládnou postarat o dvě malé děti, o uklizený byt, o uvařenou večeři, jinak samozřejmě nemá nic na práci, tak snad zvládne vyžehlit tu kupu prádla, co je v ložnici.
Mlčky , někdy s úsměvem , někde s pomyslnou dýkou, přicházím k prádelníku. Hledám a hledám nějakou košilatou potvoru, kterou by si mohl můj chlapák vzít na to dnešní důležité jednání. Věršinou pod nánosem košil, které můj manžel sice nenosí, protože jsou naprosto hrozné, většinou už něco pamatují, ale vyhodit je nechce. najdu nějaký pěkný nesepraný model, který ho uspokojí. Když lov nedopadne dobře, nositekná košile se v marastu nenositelného košilového bahna nenajde. Tak hold musím sáhnout po žehličce - nepřítelkyni číslo jedna a nějakou vydolovanou koku vyžehlit.
Zašívání u nás funguje přesně tak, jak ,Majdo, píšeš, praktikuji totiž totéž, co tvá osvícená kamarádka. Prádlo na zašití se hromadí v růžovém plastovém koši. Občas, když mne přepadnou výčitky svědomí, že jsem hrozná hospodyně, rozhodnu se něco zašít. Zalovím do koše, a jéjej, tohle už je dětem malé, tohle je už vyšlé z mody, a tak ono oblečení roztřídím na dvě hromádky. Malé věci a věci nestojící za zašití. Košík je skoro prázdný a mne na zašití zůstaly dva tři kousky.
.
Další problém, který mne trápí, má dokonce kriminální zápletu. Nevím, jak je to možné, ale máme doma zloděje, Krade nám ponožky. Co ponožky, on si vždy odnese jen jednu a nám se doma hromadí truchlící pozůstalé polovičky.

Nějakou dobu jsem podezírala pračku, že mi ponožky při praní snad požírá. Přímé důkazy však proti ní nemám, a tak u milé pračky musím zachovávat presunkci neviny. Osiřelé ponožky se ale hromadí a hromadí. Mají azyl v igelitové tašce a marně čekají na své sourozence. Většinou však celobytové pátrání po příbuzných končí neúspěchem, pozůstalá ponožka je vyřazena ze seznamu kandidátek na ošacení dolních končetin členů rodiny a putuje do popelnice. Čímž se stává majetkem hlavního města, něboť odpad dle zákona o odpadech vlastní, alespoň myslím, obce. Tak jedna ponožka skončí na skládce či ve spalovně, ale kde je konec její sestry....