Jak si umí život krutě hrát.

Chtěla bych se s Vámi podělit o jednu ne zrovna pěknou zkušenost...

Asi jsem si všechno představovala moc růžově a věřila, že štěstí a radost může vydržet na pořád, ale není to pravda.

Našli jsme si s přítelem byt a začali se vybavovat vším možným od hrnců přes koberce, postel, gauč a další nezbytnosti, které v domácnosti prostě nesmí chybět. K oficiálnímu přestěhování došlo teprve tehdy, kdy byt byl kompletně vymalován a všechny věci měly své místo. I když jsem byla ráda, že máme konečně "to svoje", cítila jsem se tam jako v kleci. Nuda a pocit, že se vlastně necítím šťastně mě přesvědčovali v tom, že to asi nebude klapat. Až přišel ten den 5. 10. ...
Byla jsem objednaná do Č.B. na genetický ultrazvuk, který mi doktor doporučil pro lepší pocit, ale nakonec bych tam stejně musela kvůli výsledkům krve, na kterých se mu "něco" nezdálo. Měla jsem zvýšené AFP a absolutně nevěděla, co to znamená. Doktor řekl, že se nemusím bát, že to prý nemusí nic znamenat...
A tak jsem jela do Č.B. s tím, že prostě jen uvidím moje miminko. V půl devátý už jsme seděli s mamčou v čekárně. Přede mnou byly dvě maminy a já měla tak dost času na to si rozmyslet, že si nechám říct pohlaví s tím, že to neřeknu nikomu, ani příteli. Když mě sestřička zavolala dovnitř, zůstala mamka v čekárně. Vylezla jsem si na lůžko a čekala, až se na obrazovce objeví ten malinkatej tvoreček, kterýho už 20 týdnů nosím v sobě. Bylo to nádherný, od minule zase pořádně vyrostl. Ležela jsem a s úsměvem na tváři koukala, jak se hýbe a jak mu tluče srdíčko. Pak mi ale doktorka oznámila něco, čím mi vyrazila dech. Moje miminko má rozštěp páteře, to znamená, že by mohlo zemřít při porodu nebo pár dní po něm a kdyby přece jen přežilo, mělo by nehybnou dolní polovinu těla, takže by bylo upoutáno na invalidní vozík. Řekli mi, že je to indikace k přerušení těhotenství...
Chtěla jsem, aby zavolali mamku, aby tam byla se mnou, protože jsem nemohla ani vnímat, co mi vlastně říkají. Musela jsem podstoupit odběr plodové vody. Dělali mi ještě krevní testy a ptali se na spoustu věcí, jenže já vážně nebyla schopná jim říct pomalu nic, takže to zůstalo na mamce. Když jsem konečně asi po dvou hodinách opouštěla nemocnici, byla jsem na zhroucení. Proč zrovna já??? Celou cestu jsem probrečela a když jsem přijela domů, nezbývalo mi, než si sbalit věci, protože hned další den 6. 10. jsem měla nastoupit do nemocnice na gynekologické oddělení. Celou noc jsem nespala, bylo mi strašně. Ráno mě naši vezli do Hradce, abych už před osmou byla na příjmu. Celou dobu byli se mnou a já jim teď zpětně můžu jen děkovat, že mě v tom nenechali a že mě opravdu podrželi. Čekala mě další prohlídka, odběry krve, sono, EKG… sestra mě tahala z vyšetření na vyšetření a já za ní chodila jak tělo bez duše. Když jsem pak odevzdala oblečení a převlíkla se do noční košile, odvedli mě na pokoj, kde byly další 4 ženský a já neměla ani trochu náladu jim něco povídat. Lehla jsem si do postele a brečela. Přišel za mnou primář a začal mi vysvětlovat co mě vlastně čeká a jak to bude probíhat. Dostala jsem prášky, který by měly vyvolat porod, ale upozornil mě, že to může trvat třeba den, dva, zvlášť když jsem už v půlce těhotenství. Ležela jsem v posteli, ležela a čekala, kdy přijdou bolesti. Nikdo neměl ani tušení jak mi je a co prožívám. Vždyť jsem byla těhotná a čekala na to, až mi vezmou moje miminko – chlapečka, jak jsem se dověděla, i když jsem to nakonec ani vědět nechtěla. Čtvrtek, pátek a sobotu mi jen cpali další prášky, ale pořád nic. Primář mi to vysvětlil tak, že se u mě miminku líbí, že žije ve známém prostředí a oni ho vlastně chtějí vyhnat a jemu se to nelíbí, proto se pořád nic neděje. V sobotu večer mě dali na jiné oddělení, ležela jsem sama na dvoulůžáku hned vedle sester, aby mě mohli chodit kontrolovat. Ještě večer mi primář přišel oznámit, že pokud se do rána nebude nic dít, zavede mi nějakou hadičku s látkou, která by to už měla všechno urychlit. Samozřejmě se nic nedělo, takže jsem ráno šla na porodní sál, kde mi zavedl tu hadičku k miminku, abych pak necelý dvě hodiny ležela s pocitem, který neumím ani popsat. Asi po deseti minutách od zavedení mi začaly strašný bolesti. Když jsem pak volala na sestru, že se to nedá vydržet, řekla, že to tak má být a odešla. Panebože to mi nikdo nemůže pomoct? Primář přišel chvilku před tím, co měla dokapat ta látka. Když mě uviděl, řekl, ať mě rovnou odvezou na sál. Přendali mě na lůžko a sestra se mnou jela závodní rychlostí nekonečnými chodbami, až na operační sál, kde už čekalo plno doktorů a sester. Dali mi kapačku, začali mě všemožně přivazovat a pak už si nic nepamatuju, protože jsem dostala narkózu i když mi říkali, že to bude při plném vědomí. Probudila jsem se až když mě vezli zase zpátky na pokoj. Byla jsem ráda, že už to mám za sebou, ale stejně jsem brečela jak želva, když jsem věděla, že už prostě nejsem těhotná…
Domů mě pustili v úterý. Dostala jsem kázání, abych dodržovala šestinedělí jako po normálním porodu. Brala jsem prášky, aby se mi nezačalo tvořit mlíko, musela jsem se hodně šetřit, nezvedat nic těžkého, neprochladnout, prostě hrůza. Taky bych minimálně půl roku po zákroku neměla otěhotnět, nejlépe až rok, ale i když bych na jednu stranu strašně miminko chtěla, nemám teď absolutně náladu přemýšlet nad tím, jestli vůbec v nejbližších 5ti letech nějaký chci. Pomalu se z toho všeho dostávám. I když vím, že jednou snad budu mít plno zdravých dětí, pořád se s tím nemůžu vyrovnat a každou chvíli brečím. Vždyť já přišla o to nejcennější co jsem měla...