Dvoujazycnost a dvojcata

Diky za dobry clanek. Souhlasim s oddelenim jazyku (jednota jazyk-osoba). Dale velice doporucuji, aby kazdy rodic umel aspon pasivne jazyk druheho. Je naprosto prirozene, aby kazdy promluvil na svoje dite ve sve materstine. Zabyvam se cizimi jazyky profesionalne, a umely bilingualismus neni podle meho nazoru nic dobreho. Nemejte komplexy z cestiny, neni zadny podrazeny ci nedulezity jazyk. Je materstina jako kazda jina. Rikam to velice vedome, prestoze (a mozna prave proto) cestina mou materstinou neni. Nebudte prilis ambiciozni se svymi detmi. Dnes je ve vzdelavacim systemu hodne moznosti, aby se deti ucili cizi jazyky. Dite, ktere je aspon trochu nadane, nauci se jazyky rychle a skvele, a o zadne sance v zivote neprijde.

Chci ale mluvit o necem jinem. Nase zkusenost totiz ukaze, ze dvoujazycnost za urcitych podminek fungovat nemusi. Mluvim o dvojcatech. Situace dvojcat je velice odlisna od jednotlive narozenych deti. Nase dvojcata mela 4,5 let bilingualni vychovu (nemecko-ceskou). Vysledek je, ze kluci utekli do tretiho, dvojcatovskeho jazyka - to je nesrozumitelna, agramaticka smes prvku z obou jazyku a vlastnich neologismu. Ve skolce uz rok a pul zaryte mlci. Rozumi bezpecne, reaguji neverbalne, spolupracuji, ale verbalne nekomunikuji. Snazime je z toho dostat, a to je velmi tezke. Ani odbornici si s tim nevedi rady. Nenasla jsem zatim odbornika, ktery by opravdu vedel, o cem mluvim, odbornika, jez by se v situaci bezpecne orientoval a mohl nas vest. U nekterych jsem mela pocit, ze nejen nevedi nic moc o dvojcatech, ale zneuznavaji i specificnost dvojcatovskeho sveta. V podstate tapame a vyzkousime ruzne veci. Ridime se radami, ktere nam pripadaji rozumne, uskutecnitelne, a v souladu s povahou nasich deti. Po dlouhem uvazovani a diskuzich jsem souhlasila s tim, ze prejdeme na 1 rodinny jazyk. Ponevadz muj manzel neumi dost dobre nemecky, aby s detmi mluvil zasadne jen nemecky, prisla v uvahu jen cestina. To znamena, ze mluvim s detmi v cestine - v cizim jazyce. Situace nema s umelou, chtenou dvoujazycnosti nic spolecneho. Jedna se o pomocnou ruku, kterou nasim detem nabizime. Rozhodnuti nebylo samozrejme vubec lehke pro me. Dlouho predtim jsem odmitla veskere pochybnosti o dvoujazycnosti, nebot jak autorka dobre pise - jazyk je velmi dulezitou soucasti nasi identity. Vzdavat se sveho jazyka je jako vzdavat se sve identity. Nekteri pratele nasemu rozhodnuti nerozumi. Kdyby byli v nasi situaci, mozna by pochopili, ze jsem to udelala jen a jen, abych detem pomohla. Mam pravidelne pocit, ze delam neco absolutne neprirozeneho - mluvit na sve deti kazdodenne v cizim jazyce. Obcas nevim, jak se rika to a to. Musim se divat do slovniku. Delam gramaticke a jine chyby. Nemluvim idiomaticky (to je prave jeden z hlavnich problemu umeleho bilingualismu).

Presto sveho kroku nelituji. Zaznamename pokroky od te doby, co mluvime jen jednim jazykem. Dvojcatovsky jazyk se stale obohacuje o ceska slova, pomalu, velmi pomalu se priblizuje necemu srozumitelnemu. Pro treti osoby, ktere deti neznaji je a priori stale nesrozumitelny. Na verejnosti ci ve skolce deti stale mlci, nebot se stydi za svou neschopnost mluvit normalne. Verim, ze to je ten duvod. Pristi rok bude klukum 6 let. Kazdy den s nimi logopedicky pracujeme. Snazime se je oddelovat, abychom prolomili izolaci dvojcatovskeho sveta. Pro deti i pro rodice je to psychicka zatez. Pritom nepouzivame zadne nasili. Potrebujeme nekonecnou trpelivost, musim se stale znovu sami motivovat pokracovat na ceste s nejistym vysledkem. Hlavne mi chybi vymena s lidmi, kteri maji stejnou ci podobnou zkusenost. Ani na internetu jsem zatim nikoho nenasla.

Mame velikansky kus cesty pred sebou. Den, kdy budu moci se svymi detmi vest normalni, uvolnenou konverzaci, bude dnem velke radosti pro me. Je jedno, v jakem jazyce.