Hanko, díky za tu básničku

Hanko,

díky za tu básničku. Nedá se popsat slovy, jak je krásná a já u toho brečím. Moc Ti děkuji.

Já mám svoji maminku taky moc ráda, moc si pomáháme, navštěvujeme se, vyzvedává mi ze školky synka, jezdíme k ní skoro každou sobotu, kupuju jí květiny, dárky... Pořád si máme co vykládat, probereme všechno, v létě jezdíme spolu na výlety, které ona vymýšlí pro mě a pro synka (je to velká turistka). ALE: NEUMÍM JÍ ŘÍCT, ŽE JI MÁM MOC RÁDA. Prostě mi to nejde přes pusu. Stydím se za to, ale prostě MI TO NEJDE a NIKDY JSEM JÍ TO JEŠTĚ NEŘEKLA. Snad je důkazem mé lásky k ní moje pozornost, moje ucho připravené ji kdykoliv vyslechnout a moje pomoc.

Nevím, možná je to tím, že já jako dítě jsem nikdy neviděla u ní a u taťky jakýkoliv náznak vzájemné náklonnosti - nevedli se nikdy za ruce, nedali si před námi dětmi pusu, nikdy se nepohladili. Když jsem byla starší, tak jsem se divila, jak je možné, že jsem se vůbec mohla narodit :-)). Tak jsem asi byla zvyklá, že se to prostě neříká.

Všem pisatelkám, které umí své mamince říct slovy, že ji mají nadevšechno rády, moc a moc jejich city a tuto schopnost přeju (a trošičku i závidím ;-)).

My s manželem se na sebe vrháme hlazením, objetím a pusou před naším synkem normálně kdykoliv a on mezi nás skáče a chce taky :-)). Ale že má rád mě jako svou maminku, mi nějak taky ještě neřekl. Ale to neva, třeba časem :-)) - hlavně že se máme rádi.

Moc zdravím a ještě jednou děkuji za tu básničku. Až přestanu brečet, musím si ji zapamatovat :-))

Ahoj, Afrikánka - Irena