nejsem výjimečná

Vůbec nejsem výjimečná a ani bych nechtěla, aby z článku na někoho padala deprse...Úplně chápu, že jsi z dětí tak unavená, že když už máš volno, tak nevíš, co bys vlastně ráda a ani na to nemáš sílu. Zvlášť, když je manžel několik dnů pryč, musí to být děsně vyčerpávající. Všechno o čem píšeš znám z vlastní zkušenosti. Na mateřské jsem deset let. první dvě holky se narodily naprosto neplánovaně a je mezi nimi věkový rozdíl jen 14 měsíců. Když si na tu dobu vzpomenu, sama nechápu, jak jsem ji přežila. V té době na žádné plnění snů nebylo ani pomyšlení. Tehdy jsem si myslela, že musím dát dětem úplně všechno a na sebe jsem vůbec nemyslela. Ani nám to situace nedovolovala (několikrát jsme se stěhovali, šetřili jsme každou korunu, abychom si mohli vzít hypotéku na vlastní bydlení). Paradox je, že když jsme se konečně přestěhovali (osmé stěhování) do svého, začala jsem pociťovat fyzické i psychické vyčerpání. V té době se narodila nejmladší dcera. Tři roky se s tím snažím vyrovnat a je to moc těžké. Myslím, že jsem to opravdu s oddaností rodině přehnala, ale nedalo se jinak. Můž má sice klasické pětidenní zaměstnání, ale pracuje i doma. Takže vlastně téměř pořád. Většina mých kreseb vznikla, když začaly starší holky chodit do školky. Po porodu nejmladší jsem měla na kreslení čas jen když manžel odešel na nějakou večerní akci, takže děti spaly a já byla doma sama. Protože jsem si u toho příjemně odpočala a nebylo mi tak smutno, tak jsem se k tomu vracela.
Můj muž je pro mě velkou oporou, podporuje mě v kreslení, učí mě věci na počítači. vždycky to byl on, kdo prosadil nějakého pomocníka do domácnosti. Mám na mysli myčku, paní na úklid (chodí jednou týdně poslední tři roky), občas paní na hlídání. Ale to se u nás moc neujalo, děti nějak nedokážu svěřit cizím a babičky buď nemají čas nebo mají moc připomínek. Takže je nevyužívám často.
Zpívání, kytara, píšťalka :)))... také moc ráda zpívám. Moje svobodná sestra chodila na zpěv k jedné učitelce a já jí to strašně záviděla. Také jsem si přála se učit zpívat a vůbec vědět, jak na tom jsem. Začala jsem k ní chodit před dvěma roky. Bylo to tak naplánované, aby Zuzka tou dobou spala. A spala. Ale když jsem chtěla doma cvičit, tak už nespala a všemožně mi bránila ve zpívání :))). Po roce jsem to vzdala. neměla jsem na to nervy.
Je to asi úplně normální, že jsme z dětí vyčerpané, ale nesmíme to přehnat. Já za to platím nejen vyčerpaností, ale i všemožnými zdravotními problémy (nebudu rozebírat). Proto si myslím, že o sebe ženy na mateřské musí dbát a nesmí se okolnostmi nechat úplně převálcovat. Záleží na tom, co které z nás přináší radost. A toho bychom se neměly úplně vzdát.