Dodatek ke článku - další vzpomínky na 80. léta - ovšem bacha, je to dlouhý. :o)))

Za mého mládí nebylo spektrum populární hudby tak pestré jako dnes. Na tuzemské scéně už sice dlouho křepčili Karel Gott, Helenka Vondráčková či Vašek Neckář, ale ti nás moc neoslovovali, už proto, že byli minimálně tak staří jako naši rodiče. Jedinou výjimkou byl Waldemar Matuška, který nás ovšem začal brát teprve poté, co emigroval do USA. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem navštívila kamarádku Šárku a na stole její sestry Ivy leželo několik magnetofonových kazet s nápisem: „Waldemar Matuška“. Obrátila jsem na Ivu a s dikcí, která v sobě skrývala notný stupeň pohrdání, jsem se jí zeptala: „Ty posloucháš Matušku?“ Iva, rovněž značně pohrdlivě, odvětila s přehledem o čtyři roky staršího děvčete: „Tsss, copak nevíš, že utekl za kopečky?“ Věděla jsem to, hlásili to dokonce v rozhlase a ze seriálu „Chalupáři“, který tehdy zrovna běžel v TV, byla vystřižena jím nazpívaná píseň a nahrazena instrumentální verzí. Nakonec jsem Ivu požádala o zapůjčení Matuškových kazet a obě jsme si v tu chvíli připadaly značně disidentsky a protistátně.
Ještě „disidentštější“ zážitek jsem prožila někdy v šesté nebo sedmé třídě, kdy mi o přestávce spolužačka Sabina důvěrně sdělila, že její bratr sehnal nahrávku Karla Kryla a nabídla mi společný poslech. Nevím přesně, kolik se nás tehdy sdružilo kolem olbřímího kazetového magnetofonu Made in DDR, ale rozhodně jsme tam se Sabinou nebyly samy. Při poslechu písně „Bratříčku, zavírej vrátka“ (Sabininým bratrem jsme byly předem upozorněny, že to je proti těm rusáckejm okupantům) jsem si tajně přála, aby do bytu vtrhla StB a všechny nás zavřela do polepšovny, protože jsem si velmi přála být mučedníkem svědomí. Žel, komunistická tajná policie se stíháním dětí nezabývala a tak toto mé přání zůstalo nevyslyšeno.
Se zahraniční muzikou to bylo ještě horší. Socialistická televize zápaďácké výstřelky příliš nepodporovala, co má paměť sahá, jednou nám odvysílala záznam koncertu Sabriny, což byla zpěvačka sice prsatá, ale nijak zvlášť dobrá – jinak si komunističtí dramaturgové pod pojmem „zahraniční populární hudba“ představovali zásadně jen interprety ze Sovětského svazu, jako byla již zmiňovaná Alla Pugačovová.
V osmdesátých letech byly vlastně jen dva hudební proudy, kterým mládež holdovala: klasický popík a heavy metal. Příznivcům popu se říkalo „veksláci“ a metalistům „somráci“. Zvláštní podskupinou veksláků byli „depešáci“, což byla skupina dosti početná, neboť skupině Depeche Mode bylo umožněno koncertovat léta páně 1988 v Praze a televize občas odvysílala jeden ze tří jejich videoklipů – víc jich k dispozici neměla. Depeche Mode byli v oněch časech skutečně velmi, velmi populární, a to pochopitelně nejen u nás, ale po celém světě.
Somrák nosil dlouhý a velmi často mastný vlas, odrbané džíny, vytahané tričko s pestrým obrázkem, tématicky se vztahujícím k jejich oblíbené skupině (byly to převážně lebky, hnáty a apokalyptické příšery) a neméně odrbanou „džísku“, což byla klasická džínová bunda specifického střihu – nosí se to občas dodnes, ale říká se tomu zřejmě jinak. Poslouchal výhradně heavy metal, což byla hudba, kterou lze výstižně opsat výrazem „řežte, nože“. (Aspoň my tomu tak říkali.)
Vekslák se snažil oblékat podle poslední módy a to nebylo v socialismu vůbec jednoduché. Když náhodou přišly do obchodu džíny, byly to šílené české „Prekony“ nebo o málo lepší maďarské „Yukony“ a ještě se na ně stávaly dlouhé fronty, tudíž se zdaleka nedostalo na každého zájemce. Někdy kolem roku 1987 se objevil velký hit, plísňové džíny (pokud občas zajdete na Wilsonovo nádraží, nosí to hodně bezdomovců, i když v jejich případě se na džínech dá již těžko poznat, zda byly původně plísňové nebo ne, protože jsou pokryty souvislou vrstvou špíny – a je to špína zažraná, se kterou by si neporadil ani nový Persil) a každý toužil po tom je mít, aby byl za frajera. Leč nic takového se běžně zakoupit nedalo. Stánkaři o poutích sice nabízeli něco vzdáleně podobného, ale šlo o lacinou napodobeninu, vzniklou pocákáním normálních džín Savem, což si mohl každý udělat doma sám a ušetřit peníze. Plísňové džíny se ovšem daly zakoupit v Maďarsku a tak každý teenager doma vydíral rodiče, dožadujíc se výletu do Budapešti. Měla jsem tenkrát z pekla štěstí. V zaměstnání mé matky se pořádal zájezd ROH do Györu a protože za rodinné příslušníky se platil pakatel, vzala mne s sebou. Babička byla od té dobroty a dala mi na plísňáky peníze, takže jsem po návratu z Györu mohla spolužáky oslňovat, protože nikdo jiný je zatím neměl. (O pár měsíců později si je někde v Sekesfehérváru ukradla Machi. Původně si je prý chtěla koupit, ale v obchodě nikdo nebyl.)
Neboť sortiment prodejen s oděvy byl zoufale chudý, nezbývalo mládežníkům, toužícím po moderním ohozu, než shánět bony nebo si pomáhat svépomocí. Bony byly zvláštní poukázky, za které se dalo nakupovat v Tuzexu. V Tuzexu se dalo koupit všechno to, co normálně na trhu nebylo, jako žvýkačky s Donaldem nebo magnetofonové kazety BASF a samozřejmě také supermoderní oblečení. Bohužel, bony nedostával socialistický občan jako prémii k výplatě. Vlastnili je pouze ti šťastní, kteří měli příbuzné v devizové cizině anebo pracovali kdekoli mimo republiku – a pak skuteční veksláci.
Skutečný vekslák se od „veksláka“ v našem podání lišil tím, že kšeftoval s bony a byl tím pádem hnusně bohat. Leč skuteční veksláci tvořili jen nepatrný zlomek populace a my ostatní se občas museli uchýlit k improvizacím, pokud jsme chtěli držet krok s módními trendy.
Naše rodina nepatříla k těm, která by lokty rozrážela skrumáž u popelnic (nemluvě o tom, že v reálném socialismu přece nikdo nebyl zas tak úplně chudý), ale k ekonomické elitě jsme také zrovna nepatřili. Kromě toho, nebyli na dostřel žádní emigrantští příbuzní, kteří by sem tam poslali nějaký ten obnošený svetřík, a tak jsem musela v oděvním návrhářství improvizovat i já. Přesněji řečeno nemusela, kdybych byla svolná s tím, že většinu svého dětství prožiji v teplákách.
Tepláky jsem nenáviděla. Každý člověk v nich vypadal jako družstevník, vracející se z jednocení řepy. V lepším případě - ti méně šťastní v nich vypadali jako chovanci ústavu pro mentálně retardované; tuto skupinu tvořili ti, kteří si tepláky sveřepě vytahovali až pod paždí. Nejpříšernější byly ty s lampasem, které měly na konci nohavic přišité gumičky, jimiž se upevňovaly pod patou. I zbrusu nové tepláky měly vytahaná kolena, kousaly a škrábaly jako rozzuřený pitbul a guma strašně škrtila v pase. Soudruzi, kteří plánovali oděvní výrobu, zřejmě pokládali tepláky za sen každého socialistického pubescenta a proto byla tato hrůza takřka jediným běžně dostupným odíváním pro děti a mládež.
Komunistické vlády některých sousedních zemí byly v tomto ohledu daleko liberálnější. Kromě již zmiňovaného Maďarska (MLR), kde se dalo sehnat všechno, se na nákupy jezdívalo také do Polska (PLR) a Německé demokratické republiky (NDR). Také Jugoslávie na tom nebyla stran odívání nejhůře, ale na zájezd do Jugoslávie se dostala jen hrstka vyvolených, neboť z Jugoslávie se nejčastěji prchalo do zemí, v nichž vládl zahnívající imperialismus.
Moje první cesta do socialistického zahraničí vedla do Německé demokratické republiky. Chodila jsem tehdy do čtvrté třídy a na výlet jsem se moc těšila. Jeli jsme tehdy - já, matka a otčím - do Drážďan. Po návštěvě obrazárny Zwinger, která bavila pouze mne, jsme se vydali na nákupy, což bavilo všechny účastníky kromě mne. Matka, obeznámená s tamními poměry, se začala shánět po botách, záclonách a textilu vůbec a zatáhla do svých spádů i mou maličkost. Víceméně proti mé vůli mi koupila manšestrové kalhoty v barvě uleželého hnoje a fialovou halenku s volánkem, která vypadala směšně na každém, komu bylo víc než šest let. Byla jsem znechucená až do chvíle, kdy jsem se dověděla, že zakoupené textilie budeme přes hranice převážet tajně. Pár kilometrů před hranicemi jsme zajeli s autem do lesa, kde na mne matka navlékla hnojné manšestráky a volánkovou halenku, a na tento pašuňk jsem si ještě musela obléknout své původní kalhoty, košili a vestu. Vypadala jsem jako čuník a bylo mi strašlivé horko, takže jsem se potila víc než účastník večírku ve finské sauně - ale na rozdíl od matky a jejího manžela jsem vůbec nebyla nervózní z plánované nelegální akce. Pouze jsem se v duchu modlila, abychom už byli za hranicí a já ze sebe mohla nadbytečný textil servat.