Asi potřebuješ hlavně LÁSKU...

Ahoj Monty,

sleduju Tvé příběhy už delší dobu a je mi moc smutno z toho, co jsi musela zažívat. Obdivuju Tě, že jsi tak silná, že to zvládáš. A taky mě fascinuje, že po tom všem, co jsi prožila, jsi docela "normální". To nemyslím jako ironii, ale jako poklonu!

Myslím, že chápu Tvé stesky a zdánlivě zvrácené přání zažít těžký porod atd. Za tím vším cítím touhu, aby Ti někdo dával najevo, že Tě má rád, že o Tebe stojí.

Myslím, že zoufale toužíš po tom, co psychologové nazývají nepodmíněnou láskou = že Tě má někdo rád přesně takovou, jaká jsi, i s Tvými chybami a nedostatky, prostě CELOU a za všech okolností. Ty jsi asi zažívala spíš podmíněnou lásku (mám Tě ráda, když jsi taková a taková - ale běda, jak se nebudeš chovat podle mého, to hned ztrácíš mou lásku a ukážu Ti tvář nelásky). Jenže podmíněná láska - to už není ta správná láska, viď.

Něco o tom sama vím, možná i proto s Tebou tak soucítím. Já jsem taky u své maminky zažila spíš tu podmíněnou lásku. Nemělo to sice tak tvrdý průběh jako u Vás, ale zase je fakt, že jsem bývala povahou spíš taková ta hodná holčička, co se usilovně snaží zavděčit se, nosit domů jedničky atd. tudíž maminka neměla důvody odepírat mi lásku tak razantně jako u Tebe.

Myslím si, že i kdyby ses octla v ohrožení života nebo kdybys měla nějakou těžkou nemoc, tak by Ti Tvoje maminka nedokázala dát tu lásku, po níž tak toužíš. Je to smutné, ale myslím, že mám pravdu. Nejspíš by se v takovém případě maminka postarala o Tvé nejnutnější fyzické potřeby, ale Tvoje dušička by myslím stejně vyšla zkrátka.

Tak jen doufám, že sis vzala muže, který Ti dokáže dát víc lásky, než jsi zažila doma. Pokud by Tě něco trápilo na jeho chování, zkus mu to v klidu vysvětlit, o co jde a proč. Teď jste relativně krátce spolu, jste šťastní a zamilovaní a svůj vzájemný vztah si budujete a je možné ho změnit snáze než po dvaceti letech, kdy jsou ty "koleje" hluboko vyježděné a dobrá vůle je leckdy už nenávratně pryč.

A ještě k Tvému synkovi: Buď mu nejen maminkou, ale i kamarádkou, dávej mu hodně lásky... ale prosím, NEROZMAZLUJ ho a buď v jeho výchově důsledná. Ono Tě to asi bude svádět, abys mu vynahradila všechno to, cos neměla Ty ve svém dětství - ale pozor, abys nesklouzla do druhého extrému. Rozmazlený fracek, který nezná žádné hranice, myslí jen na sebe a nebere ohled na ostatní... to bych Ti tedy nepřála. Takový syn by Tvému srdíčku zasazoval další bolestné rány, nejspíš ještě hlubší, než Ti zasazovala maminka a babička. (Nezlob se prosím, že to píšu, já si nemyslím, že by se Ti to muselo stát, ale ber to jen jako upozornění, co by mohlo být, kdyby...)

Děti potřebují hodně lásky = té bezpodmínečné. Ale taky potřebují pevnou a důslednou výchovu. Hranice si samozřejmě stanovíš sama, ale je dobře vědět předem, co dítě ještě může a co už mu OPRAVDU nechcete dovolit - a na tom trvat.

Tak Ti držím palečky, ať to všechno zvládáš, ačkoliv z dětství máš spíš negativní zkušenosti.

Budeš to mít těžké, sama nemám na dětství moc dobré vzpomínky (mj. léta se rodiče ošklivě hádali, než se konečně rozvedli atd.) Mockrát jsem si říkala, že TAKHLE se já nikdy chovat nebudu - ale postupně zjišťuju, že mám v sobě strašně hluboko vtištěné ty způsoby chování, řeči atd., které mi kdysi tak vadily - a že je občas zcela automaticky použiju taky, prostě to ze mě vyjede, protože je to nějak nachystáno na povrchu. Zatímco to "správné" chování nemám v sobě vryté, to musím vždy znovu a znovu vymýšlet a je to fuška.

Omlouvám se za delší příspěvek :-) Měj se pěkně a DRŽ SE!!!!!!