Re: Napodobne
Ježišmarjá, pisatelko článku, ty jsi snad byla u nás doma, ne? :-) Naprosto přesný.
Mám 9 měsíčního kluka, který první tři měsíce fakt prořval, nejvíc kvůli prdům. Fakt jsem si zakreslovala do grafíku jeho denní režim, kdy řval, spal, jedl, koupal se a kdy neřval, protože bych tomu za pár let nevěřila. Nosil se neustále, houpal se na míči, ale brečel furt. Cvičili jsme Vojtovku. Pak se to trochu zlepšilo, ale dneska řve taky, to zase ne že ne.
Nejhorší je, že kdo takovýho ratlíka nezažil, neuvěří. To se totiž popsat nedá, to se musí prožít, a to ještě ne vidět třeba jeden hysterák, ale být s tím dítětem delší čas. To pak teprve pěkně zamává s psychikou. Taky rady typu "máte ho rozmazlenýho", "nechte ho vyřvat" nebo "dítě se neuspává, to musí padnout vysílením samo" přímo miluju. Když už jsem nevěděla co s ním, začetla jsem se do knih dětského psychologa Matějčka a dozvěděla jsem se jednu důležitou věc, které se držím - dítě nikdy nepláče bez příčiny! Buď má hlad, něco ho bolí, je unavený, přetažený, neví jak usnout, je mu horko, zima.... nebo je prostě v psychické nepohodě. Jak by bylo mně, kdyby mi třeba bylo smutno, chtěla bych přitulení a dostalo by se mi studeného odmítnutí?
A ještě jeden Matějček: když necháte dítě vyřvat a ono usne, není to proto, že "pochopilo", že tím ničeho nedosáhne, ale prostě jen velikou únavou z toho řvaní.
Jinak děkuju tady za zkušenosti, že z toho vaše děti vyrostly, alespoň nějaká naděje... Už aby to bylo...
JO, a že by měl moc podnětů, jak psala Monty: on je ale sám vyhledává! U všeho vydrží jen chvíli, pak hledá něco nového, jinak se nudí.
Odpovědět