Rozumím

Naprosto rouzumím pocitům Kláry, přestože i ona sama asi za čas uzná, že některé ze zmiňovaných věcí nebyly tak strašlivé, jak píše (a jak v této chvíli cítí)....sama jsem si to zažila, a v ještě vystupňovanější podobě, a byl to důvod, proč jsem velmi nerada jezdila ke tchýni, která je jinak doslova zlatá ženská. Když jsem tam ovšem přijela, ujala se "ubohého dítěte" kterému každý, hlavně matka ubližoval a nerozuměl jeho potřebám (tak jsem její přehnaně ochranitelský přístup aspoň já pociťovala....Pamatuju si, jak mi tekly nervy, když malý spadl, já ho zvedla do náručí, řekla už je to dobré, a on málem přestal, ale babička nás neustále obkračovala s nataženýma rukama(takže si všiml, že se kolem něj cosi děje a rozeřval se dvakrát tolik), a chtěla ho vzít sama, a občas mi jej z náručí doslova vyrvala...jak jsme konečně přesvědčili syna, že je dost velký, že může dostat autodráhu, ale aby to dokázal, musí usínat v pokojíku sám...pár dní to zvládal a byl na sebe pyšný...a pak návštěva u babičky - babička ho přes veškerá naše upozornění i jeho odpor (bál se, že jak nebude spát sám, bude muset vrátit tu autodráhu) uspávala ve starém kočárku (!!) - měl skoro tři roky!!! ...- pak už sám zase nespal....jak i když jsem vyhlásila pravidlo, že u jídla se nečte a nehraje, (a zejména nejstarší syn byl takový jedlík, že žádné opičky okolo jídla naprosto nepotřeboval) babička knihy a hračky na stůl VŽDY přinesla, a když je syn už viděl, dal se do řevu, že jsem je dala pryč (jinak by si vůbec nevzpomněl)....To samé na nočníčku....Chození -nošení...Když naschvál a z rozvernosti rozsypal hrnek zrní pro slepice na verandě, já mu přinesla lopatku a smetáček, že to musí uklidit, a babička ho odstrčila a se slovy "ale já to udělám" to za něj posmetala...


Vytáčelo mě to tak, že jsem po čase rezignovala a s dětmi k babičce jezdil jen můj muž. Nesnesla jsem, aby se to dělo aspoň v mé přítomnosti. Děti byly od babičky vždycky divoké a nezvladatelné, a u ní mě nerespektovaly, cítily, že si to můžou dovolit, protože mají babičku za zády a ta jim dovolila ale absolutně všechno..Ale je pravda, že pravidlo U babičky se to může,u mamky ne, babička nosí, máma ne se daří děti naučit, když se jim nechá čas na přeorientování (bohužel občas i víc než týden).

Je pravda, že toto řešení není ideální, ale bylo to to nejlepší, na co jsem přišla. Jezdím tam jen na návštěvy "na otočku", když tam jedou děti na dýl, přivezu je a jedu zas domů, protože bych z toho zešedivěla a zcela rozvrátila rodinné vztahy. Babička to nikdy nepochopí, nerespektuje moje představy o výchově, dohadovat se nemělo nejmenší smysl, takže jsem přišla o jejich čas ve společnosti babičky, což mě mrzelo, bylo mi po nich smutno, ale zas jsem tím měla čas na věci, co bych v jejich přítomnosti nezvládala...Zakázat dětem babičku jsem neměla to srdce, ona je má skutečně ráda, a pobyt na venkově kde je zahrada, slepice, králíci a koza jim prospívá...jenže ona by jim dovolila i lézt jí po hlavě...

Omlouvám se za délku, ale tohle mě hodně oslovilo...