Jen pár poznámek
Je to jen MŮJ NÁZOR (asi to teď radši budu psát pokaždý). :o)
Měla jsem doma pravý opak. A podotýkám, v 11ti týdnech byl poprvé diagnostikován jako hyperkinetický (neuroložkou) a dětská doktorka mu od té doby do karty psala "hyperaktivní". I když hyperaktivní podle všeho není, známky rozhodně jevil. :o)
On je totiž docela problém v tom, co bych nazvala "myšlenkový přenos z matky na dítě". Asi nikdo nebude odporovat, když řeknu, že dítě (mimino zvlášť) velice citlivě reaguje na to, jakou má jeho matka náladu. A teď se zamysleme nad tím, co se nejčastěji říká o miminech. ŽE BREČÍ. Jsou toho plné filmy, knihy, každý vám vyprávi truchlivé storky o tom, jak se x nocí nevyspal a padal únavou. Čili - vy s tím v podstatě počítáte, bojíte se toho... nemůže dítě reagovat právě na tohle? Na ten "predestinovaný" stres? Já od syna nic takového neočekávala, prostě jsem zastávala (a zastávám) názor, že dítě nemá co řvát, když mu nic nechybí... a on skutečně neřval. Ani ho to nenapadlo.
Druhá věc - nemá naopak dítě podnětů MOC? Nemůže řvát proto, že je obklopováno věcmi, na jejichž pochopení ještě nemá zralou nervovou soustavu? Syn třeba neměl hračky do té doby, dokud o ně sám nezačal projevovat zájem. Žádné kolotoče, žádné hračky nad postýlkou, nic, nikdo ho neznervózňoval ňuchňáním a špitáním, on prostě byl ponechaný v klidu ve svý postýlce (přes den), v noci v naší posteli a my nevěděli o něm a on o nás. A myslím si, že právě tím se zrchylil jeho psychomotorický vývoj - měl dost času "dozrát" a nikdo mu ten proces nenarušoval...
Nevím, mám jen málo praktických zkušeností, ale fakt jsem si všimla, že uřvané děti mají většinou maminky, které jsou lehce neurotické nebo chcete-li citově labilní. VĚTŠINOU. Ne vždycky, samozřejmě. Ale VĚTŠINOU. Aspoň v tom statistickém vzorku, který jsem měla možnost poznat.
Ono se považuje za normální mimino pořád popotahovat, něčím nad ním cinkat nebo mu něco ukazovat/vykládat, jenže já si prostě myslím, že to to dítě akorát traumatizuje, protože neví, co to je a působí to na něj rušivě... Mě pro potěšení stačilo na syna sem tam mrknout, když spal, ale když náhodou nespal, nic jsem od něj nečekala a nic mu nenutila. A zanedbaný nebo opožděný není ani v nejmenším, spíš naopak. :o)
Odpovědět