28.7.2005 0:23:31 Xantipa
Re: EvčoK,
právě proto, že vztah a důvěra mezi partnery je tak křehká věc, nikdy nebudu riskovat, že se poruší. Tenkrát jsem udělala blbost, ale ta blbost mi nějak pomohla najít sílu a začít na našem vztahu pracovat i po tom všem zlém, co jsme mezi sebou měli. Přiznat se by bylo stejné, jako přilévat olej do ohně. Já se mu tenkrát nechtěla nějak pomstít, jen jsem si myslela, že to co mi tenkrát on nedával, že mi může dát někdo jiný. Ale pochopila jsem, že nemůže. Prostě neumím se odskočit od svého partnera do náruče jiného. Po té mé nevěře jsem se rozhodla, že musím bojovat za náš vztah, že to nemůžu zahodit, kvůli nám oběma a i kvůli dítěti, které se nám narodilo. Nechápala jsem, co se stalo, co se změnilo, když předtím jsme se milovali, nemohli bez sebe být. Od té doby také už uplynulo poměrně dost let a nelituji ničeho, co jsem udělala. Můj manžel mě od té doby přesvědčil xkrát, že je na něho spoleh. Ale vím, že kdybych se mu přiznala ke své dávné nevěře, moc by ho to ranilo a hrozně bych mu ublížila. Vím to. A proto mu to nikdy neřeknu. Už z toho nemám výčitky svědomí, protože mě to přimělo k rozhodnutí pokusit se vylepšit náš vztah, ale přesto na ten pocit zhnusení a opovržení svou vlastní osobou nezapomenu.
Pišeš, že by mě partner možná svou reakcí na mé přiznání překvapil. A já Ti odpovídám - nepřekvapil, znám ho moc dobře a vím, co by následovalo.
Nejsem hazardér, a proto nebudu riskovat, že všechno, co mám a co jsme společně vybudovali, ztratím vyřčením jedné věty - "promiň, musím se Ti přiznat, kdysi jsem Ti byla nevěrná".
Odpovědět