Re: Mluvte o tom ....
Pawlí, jako bys psala o mně:-) Po devíti letech manželství se mi po něm stýská, těším se, až se přitulíme, raduju se, když se něčemu upřímně zasměje...
Mluvit, mluvit, mluvit. To je naprosto prvotní zásada manželství - podle mé zkušenosti. Kdybychom spolu nekomunikovali, tak by ze mě rostla - přesně podle maminčiny ctěné výchovy - zapšklá hořká babizna:-))) Manžel mi tak trochu nahrazuje milovaného profesora Higginse:o))) Taky procházíme různými krizemi, občas se chytneme, v lecčems se neshodneme... Náš život není jednoduchý, je to dost náročné pro oba dva - často přečasto jsme zkoušeni různými "zkouškami osudu", a ani jeden z nás v podstatě nemůže říct, že bychom byli spokojení a šťastní v životní roli, kterou prožíváme. Taky máme problémy s erotikou - prášky, které beru, jaksi poněkud tlumí - všechno, včetně libida:-( Ale co nás spojuje - víra v toho druhého, důvěra, určitý druh eroticky dráždivého přátelství, škádlení, slovní a věcné hříčky vyplývající z kažodenního života... Upřímnost - všechno si musíme vyříkat; na mně je moc dobře poznat, když mi něco nejde pod vousy:-) Tak, jako nás hodně oddalují starosti vyplývající z existence potomečka, tak nás naopak zase intenzivně spojují zábavné prožitky celé rodiny - výlety, divadlo, stolní hry... A spojující je i společná radost z radosti dítěte, nebo uspokojení nad synovými pokroky či úspěchy.
Co píše Juli mě docela šokuje: to vůbec jde, aby se brali dva lidé, kteří se berou jen pro nějaké neexistující iluze? Je vůbec možné, aby se mohli vzít, když by byli tak rozdílní? Jestli ano, pak je to fakt dost smutné:-(
Co se týče nevěry, to je kapitola sama pro sebe. Fungující vztah samozřejmě obvykle předpokládá oboustrannou věrnost. Jestliže někdo partnerovi zahne, pak už nejde vyloučit nic - ani úplný konec vztahu. Pak už záleží na tom, jestli je ten podvádějící natolik skvělý člověk, že si ho podvedený váží i přes nevěru a tu nevěru mu odpustí, nebo je to všechno jinak - a pak samozřejmě záleží na tom, jestli to praskne nebo ne:-)
Život není peříčko. Ale je fakt, že je skutečně důležité, aby se na vztahu pracovalo - pochopitelně oboustranně. Bez toho různého promýšlení a případných kompromisů to nejde. A holky, když vidím toho našeho prďolku, jak visí stejnou měrou na mně a stejnou měrou na manželovi, jak spokojený je, když má i matku i otce, když vidím, jak se s manželem doplňujeme v péči o něj, jak ho vykolejí některé ve skutečnosti pidiotřesky v rodinné pohodě, tak si fakt nedovedu představit, že bychom na tom vztahu nepracovali a nechali to dojít k rozvodu. To dítě by bylo tak nešťastný, kdyby nemělo nás oba dva najednou doma; fakt moc lituju děti, kteří si musí projít rozvodem rodičů (pokud jsou pochopitelně oba rodiče přínosem; když je otec alkoholik a dvakrát týdně zmlátí celou rodinu na jednu hromadu, tak to pochopitelně není žádný terno ani pro to dítě).
Přeju úspěšné řešení manželských krizí a pokud možno novou mízu do Vašich vztahů:-)
M.
Odpovědět