26.7.2005 1:13:19 Šáry
A ještě něco,
pokud se jednalo o finanční výpomoc v rodině, tak jsem to vždycky brala tak, že
a) sama se snažím nic nepotřebovat a nechtít, půjčili jsme si v životě od rodiny dvakrát, jednou ještě za studií, podruhé už s manželem, a trvali jsme na tom, že sepíšeme smlouvu, i když to po nás naši věřitelé nechtěli. Může se stát cokoli a my jsme chtěli, aby byli chránění pro případ, že by se s námi třeba něco stalo (když odmyslím, že by nám třeba ruplo v kouli, my začali fetovat a přestali splácet, což je sice vysoce nepravděpodobné, ale ne nemožné).
A pokud jde o půjčky a dary z naší strany, tak se nám už párkrát stalo, že nás zase jiný blízký člen rodiny, který byl absolutně nespolehlivý, ale na kterém nám z určitých důvodů záleželo, požádal o půjčku, tak jsme mu částku, kterou jsme mohli vcelku bezbolestně postrádat, prostě dali s tím, že nám ji nikdy nevrátí, ale že jsme s tím už od začátku srozumění. Ale když jednou chtěl víc, než bychom si mohli bez problémů dovolit, tak jsme to odmítli. Tady nemělo cenu cokoliv sepisovat, protože jsme dopředu věděli, že nám to nevrátí, a chtěli jsme mu pomoct. Ale kdybychom půjčovali, tak bych taky sepsala smlouvu i s vlastním bráchou, abych to měla na papíře. V žádném případě bych nešla do takového toho "jaképak papírování mezi námi, vždyť jsme přece rodina" - to bych se toho člověka asi zeptala "a proč se mnou nechceš tu smlouvu sepsat, to už dopředu víš, že mi to nechceš vrátit?"
Odpovědět