Re: nevíš o čem mluvíš
Julo a Zufi, přesně tak nějak bych to cítila já za pár let taky, kdybych bývala od syna utekla do práce. Řídila jsem se svým instinktem - když mě potřeboval, věnovala jsem své síly jemu, a až letos jsem se odvážila podnikat výraznější kroky k svému "návratu" do pracovního procesu (momentálně byly přerušeny mými zdravotními problémy). Nejhorší je, že právě TOHLE v kurzu není: uvidíte ten tanec, který se tady strhne na tohle téma (jako už několikrát). Prostě dneska je v kurzu, aby mamina šla od dítěte co nejdřív do práce, protože je v kurzu být dobře hmotně zaopatřen - a na to jsou potřeba peníze. Že nás někdy děti potřebují víc než pár chvil před usnutím? Však ony to vydrží - vydrží to tisíce jiných, vydrží i to naše... Nemám nic proti vydělávání peněz - mně peníze taky dost chybí; na druhou stranu mě ale štve, že už jsem dneska třeba na trhu práce "podezřelá", protože jsem doma přes tři roky po čtvrtých synových narozeninách. Je zcela mojí věcí, že jsem se synem byla tak dlouho - cítila jsem, že je to potřeba a nelituju toho. Ale proč jsem z toho důvodu na trhu práce diskriminovaná? Proč se podobně jako já nerozhoduje víc maminek, jejichž děti jejich péči evidentně potřebují? Pak bych určitě nebyla v takové pozici tak strašně sama...
No nic, vylila jsem si trochu srdíčko. Teď mě ale nejvíc štve, že mám zdravotní problémy, které mi brání v běžném životě, a kterým zatím nikdo nerozumí. Strašně moc bych chtěla, abych se už, už konečně mohla léčit, abych zas konečně mohla být platná své rodině, abych se mohla víc věnovat jak svému dítěti, tak i třeba svému cíli - naučit se novému oboru a v tomto novém oboru si najít zajímavou práci. Už je nejvyšší čas - chodím skoro jako Popelka, na dovolený jsme nebyli mimo domov a chaloupku rodičů tři roky, divadla a jiné kulturní akce se nás taky už rok netýkají... Teď, teď už mě syn tolik nepotřebuje - teď už bych do té práce chodit mohla...
Odpovědět