Re: Závidím Vám

Já si moc velké iluze nedělám. Když mi byly 3 týdny, máma mě odvezla k babičce a ta se o mě starala. Když mi bylo 6 a zdálo se, že jsem docela šikovné dítě, přijela tahle skoro cizí paní, aby si mě vyzvedla a přestěhovala mě do Prahy. V Praze se mi nikdo nevěnoval, po babičce se mi stýskalo, před příchodem ze školy domů jsem se pravidelně počůrávala. Po několika letech mě začala máma mlátit a po nějaké době jsem jí přerostla a začala jsem jí mlátit taky. Ve 20 letech jsem utekla z domova a už jsem se tam nevrátila. Nikdo se po mě beztak nesháněl. Když máma ovdověla a já jsem otěhotněla, začala se o mě z ničeho nic zajímat. Z dítěte je najednou celá vedle, ze slušnosti jí ho půjčuji na procházky. Jinak je mi lhostejná a tak to zůstane. Když jsem se sama stala matkou, pochopila jsem, co to znamená. Chování rodičů – nejen svých - vidím v reálnější podobě a stejně reálně jej hodnotím. Vnímám, když můj manžel tráví v noci několik hodin uspáváním dítěte a není mu líto dát peníze za nejlepší botičky. Není jeho máma, ale je tisíckrát lepší a obětavější než mnohé matky, které znám. Nedělám si iluze. Slovo máma pro mě neznamená o nic víc než slovo táta, děda, prabába, praděda, švára... Někdo se umí obětovat, jiný ne.