Školka dnes

Vážená paní Fikarová,
mému synovi je pět a půl roku. Chodí do stejné MŠ, kterou jsem před zhruba pětadvaceti lety navštěvovala já.
Tu dobu si pamatuji velmi dobře, pobyt ve školce se mi poměrně hluboko vryl do paměti.
Žádné zájmové kroužky tenkrát neexistovaly a zrovnatak dietní opatření, až na jedno, což bylo heslo: Všichni musí sníst vše. Kdo se vzpěčoval, byl nakrmen násilím.
Já měla to štěstí, že jsem poměrně žravá, tak mi to tolik nevadilo. Nemohu akorát mléko, v době školky jsem na to měla grif, jak ho rychle a najednou, bez přemýšlení vypít, vydžet do odchodu na písek a tam jsem měla oblíbené křovíčko v rohu, kam jsem chodila zvracet.
Pozdní odchod na vycházku tenkrát taky neexistoval. Vůbec pobyt ve školce připomínal kasárna. Ráno byl nástup, na procházce se musel držet krok. Během odpoledního spaní musely všechny děti ležet na pravém boku, aby si spolu nepovídly. Kdo zlobil, musel si sundat kalhoty od pyžama a po odpočniku si pro ně nahý jít.
Děti byly oslovovány příjmením a nebylo dne, kdy by učitelka nekřičela.
To, že je to dneska jiné, považuji bezmála za zázrak. Skoro bych řekla, že mateřské školky jsou jediným odvětvím školství, kdy nějaký měřitelný pokrok nastal. A dokonce nemalý.
Jsem velmi ráda, že syn může chodit na plavání. Umí díky tomu pěkně a sám plavat a může být na sebe pyšný.
Jsem ráda, že může chodit na angličtinu, začne od příštího roku, i kdyby se v kroužku nenaučil vůbec nic, zjistí alespoň, že lidé mohou mluvit jinak, než česky.
Paní učitelky, které děti v jeho třídě učí, jsou velmi milé a profesionální. Syn se za rok ve školce hodně naučil, a to jen a pouze díky nim, doma se nám nejeden problém zvládal velmi těžko (např. syn nechtěl malovat, nebylo ho možné nijak zlákat, teď maluje velmi rád, nejdl namazané chleby, teď je jeho nekmilejším jídlem pomazánka atd..).
Na učitelkách, které moje dítě učí, je vidět, že mají děti rády a berou je vážně, respektují je. I když s nimi často mluvím, nikdy si nestěžovaly, že by jim dětské kroužky komplikovaly práci. Mám dojem, že rozdělení kompetencí během "vyučování" si neberou osobně, nebo jako útok na vlastní profesionální plány. Ve chvílích, kdy je část třídy pryč na kroužku, se dětem, které zrovna zůstávají, mohou věnovat ve větším klidu a také individuálněji.
Uzeniny děti ve školce nejedí, čemuž jsem ráda. Jinak jedí všechno a žádného "jídelního náboženství" jsem si nevšimla.
Osobně učitelky v MŠ velmi obdivuji. Jejich práce mi připadá náročná a velmi zodpovědná. Přesto mám s nimi pocit, že svoji profesi vlastně ani nevnímají jako práci, ale jako poslání, organickou část vlastního života. Jsem přesvědčená o tom, že viditelná spokojenost dětí a radost, se kterou ráno do MŠ přicházejí, je pro ně velkou odměnou za těžkou a finančně naprosto neoohodnocenou práci. Podle mého názoru jejich profesionalita spočívá především v lásce a empatickém přístupu k dětem a jejich potřebám.
Jsem jim velmi vděčná.