Re: násilí v televizi

Ach jo, Xantipo. Samozřejmě že když měl syn problémy s nějakým tím šťouchancem od spolužáků, tak jsem z něj nedělala ovci na porážku: jen ať se nějak brání - nejdřív slovně, když to nepomůže, odstrčením, když by ani to nepomohlo, tak třeba nějakým tím plesknutím. Ať si nic nezačíná, ale když mu někdo bude chtít ublížit, tak ať se brání. Právě proto jsem do úvodu svého minulého příspěvku napsala otázku "co to je militantní". Dokonce jsem došla tak daleko, že zatímco první roky jsem syna učila, že holky se nebijí, tak když ho pak bančily a škrtily právě holky, tak jsem zcela rozhodně naznačila, že když jsou takové, tak ať jim teda taky jednu vrazí.
K tomu ovšem, aby se "nějak" ubránil současnému mírovému agresorovi, ještě nepotřebuje nutně sledovat Spidermany, Toma a Jerryho, případně i větší kalibry jako Rambo a spol. - a taky mu kvůli tomu nezbytně nepotřebuju vnucovat hry na vojáky. --- Jinak - moje "militantnost" je zhruba taková, že pokud bude mít syn zájem, případně nějaké potíže, jsem ochotná ho nechat chodit na nějaké kroužky typu judo, anebo klidně na střelbu vzduchovkou (do terčů). Tyto aktivity odpovídají mé představě o regulované agresi - a taky v případě potřeby mohou zajistit určité předpoklady pro sebeobranu.
Ale jestliže jsem ochotná pomýšlet na kroky zajišťující sebeobranu, ještě to neznamená, že budu schvalovat "střílečky", že budu syna nechávat koukat na filmy plné násilí, protože jsem bytostně přesvědčená o tom, že tyto věci mu žádnou schopnost sebeobrany nezajistí.
Apropos - v jedné chytré knížce jsem se dočetla šokující informaci - že umění typu judo dítěti (a vlastně ani ženě či muži) ještě nezajistí kvalitní sebeobranu; naopak může ublížit - a to z toho důvodu, že se člověk cítí silný a sebejistý, a když dojde ke kritické situaci, že se pustí odvážně i do souboje, v němž má jasnou převahu právě ten násilník. Celá ta knížka je o učení postupů, jak se vyhnout úplně anebo zminimalizovat násilí při různých přepadeních - je to o tom, že si doma dítě tréninkem nacvičí a zautomatizuje určitý charakteristický postup, který mu v kritické chvíli pomůže - protože dítě dělá automaticky to, co se naučil a zachrání se.
V závěru bych chtěla napsat ještě něco k těm válečným konfliktům. Válka, to je, řekla bych, dost velký extrém - v Česku, dnes. Je to věc, kterou se vůbec nezabývám - není to pro mě podstatné. Těch problémů, které jsem nucena obden řešit, je tolik, že se prostě některými věcmi naprosto odmítám zabývat (např. otázkou, co by se stalo, kdyby na náš dům spadlo dopravní letadlo). CO bych dělala, kdyby tady válka nastala, to nevím, a ani se tím nehodlám zabývat, mám toho i beztak dost, čím se můžu trápit. --- Ale blízké je mi to, co vyprávívávala moje babička o svém otci, který za války (první světové) musel od rodiny (s pěti dětmi) odejít na frontu. Prostě a jednoduše - střílel do vzduchu. Věděl moc dobře, že na té druhé straně jsou taky jen tátové rodin, které naverbovali ti nahoře, a že by většina z nich taky nejradši zbraněmi sekla a vrátila se k manželkám a dětem...
M.