Re: Slovni hodnoceni
No, Milado, to máš asi pravdu. Když syn přecházel ze ZŠ s klasickým známkováním, museli mu vysvědčení stejně přepsat na slovní hodnocení - a počítám, že kdyby šel ze slov. hodnocení na známkové, tak by mu taky museli vysvědčení ze slovního změnit na známkové. Jistěže na to snad existují "nějaké" stupnice. Např. předpokládám, že hodnocení, cituji: "Vše zvládáš. Nic ti nedělá problém. Dobře jsi zarecitoval báseň. Napsat písmenka podle diktátu ti nedělá potíže. Nastavit ručičky hodin umíš. Chválím tě." je asi něco jako "ze všeho jedničky". Ale jistá si tím nejsem. Asi časem budu muset prostudovat, co a jak, ale zatím na to opravdu nebyl čas. Na školu se slovním hodnocením jsme syna přestěhovali v pololetí, "za chodu", hrozně času jsme strávili řešením otázky dojíždění - tj. jestli to zvládneme, jestli má toto řešení takovou hodnotu pro nás, abychom se vystavili komplikovanému dojíždění a dalším mnoha šmodrchelům - způsob hodnocení byl mezi těmito otázkami "jen" drobný detail, na který jsme opravdu, ale opravdu neměli čas. Od toho prvního února jsem v takovém kolotoči, že jsem ještě neměla čas styl hodnocení promýšlet (a když si sednu k Rodině, tak je to proto, že už jsem unavená a potřebuju dobít baterky).
Prostě když máš dítě na škole se slovním hodnocením, tak k tomu nedostaneš žádný "manuál", kde by sis mohla jako v tabulce najít převod ze slov na známky, něco jako "vše zvládáš = 1, je to dostatečné = 4" apod. Patrně existující "převodníky" či "zásady" mají maximálně učitelé - ale já jako rodič nikoliv.
Jinak bys mohla argumentovat tím, že já jako rodič vidím, jak syn umí či neumí. Jenže za prvé mi je tento "čich" k ničemu, protože např. když se ještě na staré škole učili číslovky 3, a syn je - podle mého citu - mastil, dostal za 1, a naopak když v nové škole doma četl a zdálo se mi, že zadrhává a neodpustila jsem si nějakou poznámku, syn prohlásil, že ale ostatní děti ve třídě čtou ještě hůř. Tj. nemám na to asi ten správný nos. A za druhé - vůbec ani nechápu styly, kterými se "známkuje". Např. se mi zdá hrozně, hrozně nefér, když jsem třeba na střední škole dostala horší známku z diktátu jen proto, že tzv. m(M)ostecká věž není mostecká jako v Mostě, ale Mostecká jako název věže v Praze (známka ne za pravopis, ale za malý "všeobecný" rozhled), anebo že syn dostal (na staré škole) pětku z matematické zkoušky jen proto, že chodili málo ven, a chvíli před tou písemkou paní učitelka oznámila, že půjdou na tělocvik ven, čímž byl syn tak rozradostněn (tam to fakt byla naprostá vzácnost - jít ven), že radostně vykřikoval výsledky příkladů nahlas (tj. známka ne za matematiku, ale za chování, ještě k tomu spoluzpůsobené samotnou školou, že ani třída, ani družina nechodila dostatečně často na vzduch).
Takže ano - patrně se dá ze slovního hodnocení "vyčíst", jakou kdo má "známku", ale já to teda rozhodně neumím - a vlastně si tím ani moc nelámu hlavu. Pro mě je podstatné, aby ve škole dával pozor, plnil zadané úkoly, cvičil čtení, psaní, počítání, procvičoval i jiné věci, které mu eventuelně nejdou (tělocvik), a jakou z toho "má" známku, zatím, ZATÍM neřeším. Ale samozřejmě by se situace změnila, kdyby se syn např. rozhodl, že půjde na osmileté gymnázium - tak to bychom museli začít věnovat větší pozornost výsledkům testů atd. atd. Ale opět ZATÍM se nás to netýká.
M.
Odpovědět