Re: Banán a spol.
My jsme se sestrou musely u babičky spávat po obědě od jedný do tří hodin asi do patnácti let (pak jsem tam odmítla jezdit), protože jako učitelka z MŠ na to byla zvyklá, šťávu nám dělala z teplý vody, abychom nenachladly, nic jsme nesměly dělat samy - vždycky jsme musely poprosit i o blbý namazání chleba a babi pak čekala, jestli poděkujem, takže jsem kolikrát radši oželela jídlo, než se nechat ponižovat... Očekávala, že budem celý dny sedět doma a hrát si pokud možno potichu s hračkama. Sestra chudák měla problémy se čtením, tak musela denně dlouho číst a poslouchat peskování – do dneška tak nenávidí čtení, že nepřečetla jedinou knížku – maximálně si troufne na časopis. Druhá babička nám sice zakazovala koupání v řece, ale protože měla důvod (sama neuměla plavat a nemohla by pro nás v případě potřeby skočit), pochopily jsme to. Jinak jsme jí mohly se všim pomáhat (starat se o zahradu, vařit, chodit do lesa pro šišky na zátop, prát na valše) a to nás bavilo. Snažim se to dělat taky tak. A zakazujem jen to, co je opravdu nebezpečný - aby nám pak děti veřily, že když už něco řeknem, tak je opravdu dobrý to dodržet... Jinak u nás se umíralo na pomeranč :-)
Odpovědět