Černobílé vidění

Monthy má svůj názor na výchovu dětí, svůj styl života, který si zvolila a do kterého jí možná i částečně uvedly okolnosti. Kdo ví, jak by se u ní projevovalo "pošahání" mateřskou láskou, kdyby nezažila to, co popsala ve svém článku. Je obdivuhodné, že se dokázala se svým onemocněním poprat, se souvisejícmi problémy a šla "do toho." Její písemný projev napovídá, že to s proklamovanou infantilitou nebude až tak zlé. Naopak, připadá mi, že jde o velmi originální osobnost. Proto mne zaráží její poněkud černobílé vidění ostatních a projev netoleranci při jinak svodomyslných názorech.
Existují ženy, které v mateřství vidí své osudové naplnění, děti a všechno kolem nich jsou alespoň na určitou část jejich života alfou a omegou, pupkem světa, středobodem vesmíru, co já vím. Na tom není nic špatného a nevidím důvod použít slovo "slepice". Když Monthy tak nejde o slovíčkaření, tak proč zvolila zrovna onen termín. Více tolerance by to chtělo.
Přítelkyně má zkrátka dětátko a je z něj celá pryč. Tak se usměji, pokývám hlavou a poctivě to vydržím klidně tři hodinky, jak mi vypráví o kakání a papání. Irák si nechám pro jiné.
Mám-li takovou kamarádku, tak přeci svůj názor na ní nezměním jen proto, že poněkud posunula priority. A když Ti to Monthy vadí, že už s ní podrobně "geopolitickou" situaci neprobereš tak jako dříve, zkrátka se po nějaké chvíli rozluč a odeber se pryč. Ale "slepicovatění" je chybné označení. Uzkoprsá a omezená můžeš být s dítětem i bez něj, na tom mateřství nic nezmění. Takové rychlé soudy příliš nesvědčí o tvém jinak volnomyšlenkářském přístupu. Co když si tvé dítě vybere jako kamaráda či kamarádku dítě s matkou kvočnoslepicí? A dokonce se nebude chtít pri hraní ráchat vždycky v blátě a tvojí případné dceři učarují baletní střevíčky, "barbíny", růžové mašle a nadýchané sukýnky. Co pak?
Trochu mi to připomíná, když můj tehdy čerstvý přítel slavil na chatě narozeniny a já tam přijela jako poslední. Ve služebním autě,
v kostýmku, načesaná, navoněná, namalovaná ( úplně vyždímaná taktéž). Zrovna jsme natáčely rozhovory s vysoce postavenými lidmi z určitého oboru, zkrátka nešlo to jinak, jela jsem z placu a přesto strašlivě pozdě.
Já se přikodrcala, pozdravila napůl neznámý kolektiv Ahoj, já jsem Lucie, promiňte byla jsem v práci" a se slovy" "díky, teď zrovna ne", jsem s úsměvem odmítla jointa(fakt to nemusím, ale klidně přivezu rostlinky z Amstru darem) a vínko(jinak miluji) a šla si vařit čaj. Ze zahrady se vznesl despektní hlas jedné jeho kamarádky z FFUK:
"Téda, co to je za nafrněnou dámičku..." Atd...no ostatní mne podrželi, to musím nechat...
Druhý den se ona "rychlá samosoudkyně" jaksi mimochodem o mne dozvěděla např:"jo, mrzí mne, že letos nepoběžím maraton, ale akorát mi do toho vlez odlet do Indie", "točíme teď seriál o logistice a dopravě, kamióny, přístavy, hlavně Hamburg, na tom jeřábu se mi fakt líbilo 74m nad zemí","černobílé fotky si dělám sama, jen ten velký formát jaksi...", "můj brácha má dva malý kluky, jsou to dáblíci, úplně mne vždycky utahaj",
" hm, na kolo půjdu později, přijedu za váma, mezitím udělám ten dort, jak jsem slíbila", ... tehdy jí spadla čelist a kupříkladu ohledně dortu se začala hnedle lísat. Nemusím si hned padnout s každým kolem krku, ale nechápu ( a nesnáším, v tom se zase NETOLERANTÍ já), jak je možné okamžitě člověka zařadit a odsoudit podle vnějších znaků. A to dokonce veřejně a všem to zatepla sdělit. I když jí bylo známé, že já mám k Danielovi velmi blízký vztah a chci poznat i jeho ostatní přátele.
Monthynino konstatování, že heč heč, nechodí k holiči, nemá kostýmek a nalakované nehty neznamená, že ona je lepší matka než ta která se těmito atributy vyznačuje. To přeci nemá s výchovou dětí absolutně nic společného. Ani s charakterem oné maminky. Pokud něco není v mém stylu, v souladu s mými názory, ale zároveň mne neomezuje v mém životě a neodporuje to dobrým mravům, měl bych to u ostatních lidí respektovat. Pohrdat něčím jen proto, že je mi to neznámé a cizí ...ach ach