Re: osvěta + dr. Nováčková

Hanko a jiné maminy. To, že jsem někdy plácla (zcela dobrovolně a cíleně) neznamená, že svoje holky nerespektuji. Ano, já se přiznám, že plácnutí považuji za jednu z účinných metod. Ale samozřejmě se svými dětmi komunikuji a diskutuji o problému. Mnohdy je plácnutí účinnější než sáhodlouhé vysvětlování. To je můj názor. Někdy jsem vyloženě viděla, jak děti teoretickými argumenty vyloženě nudím a že jim hlavou pouze procházejí. Kdežto plácnutím to bylo vyřešeno hned a na místě. Nemyslím si, že by se naučily rozeznávat dobré a špatné věci pouze ze strachu, že dostanou. Plácnutí není výprask. Z výprasku by měly strach, to ano. My některé sice plácáme, ale argumentujeme. Neplácáme beze slov.
Ještě jsem chtěla podotknout. Každý máme nastavené jiné míry na neakceptovatelné chování. To co jiné mamině nevadí, mně už může připadat jako nevychovanost. A při představě takové návštěvy u mě doma... Odstraňování různých věcí z dosahu malých dětí mi připadá také zbytečné.Uvedu několik příkladů, jak to šlo u nás. Kytičky se prostě neotrhávají (tam se plácnutí po ručičce uplatnilo cíleně), CD jsme děti naučili pouštět si ve 2 letech (buď si dokázaly pustit pohádku nebo je to prostě nelákalo, protože to neměly zakázané), v kuchyni měly povolený šuplík s vařečkami a skříňku s plastovými miskami (tím pádem je ty ostatní nelákaly, protože tam měly vlastní království) ap. Když s dětma potom někam přijdete, uplatňují zkušenost z domova. Doma zakázané věci vám na návštěvě z dosahu neodstraní a z příjemné návštěvy je maraton hlídání nebo riskujete, že vás hned tak brzy nepozvou.
Takže v podstatě i když některé plácáme, z větší části vychováváme argumenty a domluvou. Samozřejmě že to jde. To nepopírám. Ale v některých situacích u nás bylo plácnutí na místě a jsem jeho zastánce. Neomezuje svobodomyslnost, ani nezávislost, ani tvořivost... Považuji jej v určitých situacích za správné a nezbytné. A nemyslím, že bych byla matka, která zasluhuje opovržení. Jak už jsem psala na jiném místě, nikdo nemáme patent na výchovu a máme právo si vybrat. Ale nejpodstatnější je jedna věc, kterou tady v této diskusi postrádám. Za každé situace je důležité vždy vychovávat s LÁSKOU, dítě s láskou v každé situaci přijímat, respektovat jeho osobnost. Věřím, že tohle děláme všechny a to je to pravé rodičovství. Ať už vychováváme jakkoli (nemám na mysli fyzické či psychické týrání a tresty). Děti jsou ten nejkrásnější Boží dar, který dostáváme. A LÁSKA k nim je to nejdůležitější v životě. Znáte některá něco krásnějšího? Pochybuji.
Přeji vám všem co nejvíce nejkrásnějších chvil s vašimi ratolestmi, pevné nervy a hlavně otevřené srdce vždy připravené naslouchat, vnímat a milovat.