Maceško,

taky se připojuji k těm, kdo smekají.

Mozek asi funguje docela záhadně ;o)). Něco jsi mi tím připomněla. Já jsem o rodiče přišla ve 12 a 15 letech, poté se mě ujali moji příbuzní, kteří se ke mně chovali stejně nebo líp než k vlastní dceři a já jsem je v duchu přijala za svoje rodiče se vším všudy.

Moji skuteční rodiče se ke mně chovali moc hezky, hlavně tátu jsem zbožňovala a on po smrti maminky dělal všechno, aby se o mě postaral. Tři roky od její smrti jsem se každou noc bála, abych nepřišla i o tátu... a najednou se to stalo. Vůbec jsem si neuměla představit, co bude dál.

No a pak přišli strejda s tetou a ujali se mě. Jak říkám, chovali se ke mně tak, jako bych byla jejich (jen s tím rozdílem, že na přímou krev své krve by asi byli přísnější:o)).

Co tím chci říct: dneska po hodně letech si na vlastní rodiče pamatuju, vzpomínám na ně v dobrém (u maminky mám nějaký blok, i když s námi byla do mých 12 let a docela dost se mi asi věnovala, tak si skoro nepamatuju zážitky s ní). Ale nestýská se mi a nijak nostalgicky nevzpomínám. Jako své rodiče v téhle chvíli beru strejdu s tetou. I moje dítě jim říká dědo a babi (a druhé doufám bude taky:o)). Snažím se je v mezích možností rozmazlovat a považuju za samozřejmé, že až to jednou budou potřebovat, tak se budu snažit jim maximálně pomoct stejně, jako bych pomohla pokrevním rodičům. Když na ně pomyslím, tak se mi vždycky udělá hezky.

Moc obdivuju to, co děláš, a JAK to děláš. Já musím sebekriticky přiznat, že bych na to asi neměla, i když se mi samotné podobného dobrodiní dostalo. A přeju Ti a Tvému manželovi, aby vaše děti měly při pomyšlení na vás také tak krásný pocit (ale myslím, že to nemusím ani přát, že to už teď je skutečnost).