Je to jasné

Základ rodičovství je umět pomáhat a to vždycky. Jestli se se změnou pohlaví syna smířit či nesmířit je opravdu jen problém rodičů, syn o tom určitě dost přemýšlel a má dost co dělat sám se sebou. Nevím, proč mu to ještě ztěžovat. Můžu si plakat do polštáře, chodit za psychologem a cokoli dalšího,ale jemu dávat najevo jen podporu.
Když byl mrňavý, tak jsem mu taky pomáhala, tak proč s tím přestávat?
Nechci, aby to z toho čouhala jen dokonalost, ale svoje rozčarování z chování potomstva by si měla matka odreagovávat s někým jiným (kamarádka, manžel).
Já prostě nechápu, co je na tom špatného.