Proč se dnes tak blázní kolem porodů?

Nedávno jsem sledoval internetové závody českých porodnic, které se na webbových stránkách předháněly v hodnocení péče o rodičku a novorozence málem jako v olympijských disciplínách. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na návštěvu francouzského doktora Odenta, který nás už začátkem osmdesátých let oslnil propagací laskavého a přirozeného porodu.

Jsem přesvědčen o tom, že jeho malá domácí porodnice v Pitiviers u Paříže by už před čtvrt stoletím obsadila v takové soutěži jedno z čelných míst. Pokusím se vysvětlit proč.

Obávám se, že hodnocení kvality porodnické péče nemůže být zjednodušeno na výpočet frekvence císařských řezů. Také údaje o tom, zda se rodičkám před porodem holí nebo neholí přirození, lze považovat za stejně důležité jako skutečnost, zda pan primář nosí raději kravatu nebo motýlka. Podstatnější jsou už údaje o možném odmítnutí předporodního klystýru.

Některým rodičkám prý připadá potupný. Ty, které tuto potupu hrdě odmítnou, mohou své dítě přivádět na svět uprostřed výkalů a nečistoty.

Takzvaný přirozený porod bez jakéhokoliv odborného zásahu je sice ideologicky zdůvodnitelný, nicméně je zjevné, že se lidské porodnictví začalo od veterinární péče odlišovat už na počátku osmnáctého století. Snaha o naprosté popření lékařského vedení porodu je stejně úsměvná jako léčení zaříkáváním, virgulí nebo lidským magnetismem.

Virtuální internetové závody českých porodnic o kvalitu péče navíc nápadně kontrastují se snahou o zavedení takzvaných porodních domů. V nich by zřejmě považovali za vrchol snahy o návrat k přírodě to, aby tam lékaři měli zakázaný vstup.

Nic by nepomohlo, že by porodní péči poskytovala třeba lékařka, která by na první pohled vypadala skoro jako teta, sousedka, nebo v nejhorším případě jako porodní asistentka. V rozhovoru s jednou bojovnicí za přirozený porod jsem se dozvěděl, že už samotný lékařský diplom je kontraindikací. Zavádí totiž do porodnictví nepřípustnou medicínskou odbornost, vědecké postupy a nezdravé léky.

Jenže porod opravdu není operací slepého střeva. I když mnohá žena dokáže porodit bez jakékoli pomoci. A nelze vyloučit, že to přežije ve zdraví ona i dítě.

Svůj první porod jsem absolvoval ten samý den, kdy vyletěl do vesmíru první kosmonaut světa Jurij Gagarin. A po více než čtyřiceti letech praxe mohu prohlásit, že se porodní procházka růžovou zahradou může během několika minut změnit v pekelný horor.
Život matky i novorozence v něm visí doslova na vlásku. A veškeré přírodní postupy vedou bezpečně na hřbitov. Ještě nikdo se neodvážil sdělit české veřejnosti, že přes veškerou snahu a využití nejmodernějších medicínských postupů lékaři tuto bitvu o život někdy prohrávají.

Hodnotit úspěšnost porodnic pomocí statistických údajů o počtu operativních porodů a množství porodních komplikací proto může být někdy zkreslené a zavádějící. Zejména velké ústavy, kam se soustřeďují patologické porody, vykazují pochopitelně vyšší procento komplikací.

Náhodná kumulace neúspěchů, nebo třeba i naprosto nezaviněné úmrtí rodičky dokáže pak hlavně na malém městě znevážit dobrou pověst a poctivou práci celého porodnického týmu na mnoho let.

Hlavním kritériem kvality porodní péče by tedy neměly být statistické údaje o počtu komplikací, ale citlivý, ohleduplný a empatický přístup k rodičkám. Aby se nastávající matka necítila jako anonymní objekt, ke kterému lékaři jenom připojí nejmodernější přístroje.

Pokud jí všechny postupy láskyplně vysvětlí, rodička pochopí, že klystýr nedostává za účelem potupy. A dokonce ani nástřih hráze se neprovádí pro sadistickou radost porodníka. Ale proto, že v určitých případech účelně chrání hlavičku novorozence. Léky pak žena dostává kvůli tomu, aby tlumily bolest. Pokud je odmítá, nikdo jí je nenutí.

A když chce někdo rodit doma, ať se raději odstěhuje do Nizozemska. Charakter zástavby a systém komunikací v této zemi umožňuje, že to z každé domácí ložnice trvá na operační sál maximálně 15 minut. U nás je ta doba mnohonásobně delší. A vůbec k tomu nepotřebujeme ani zimní dopravní kalamitu.