Ještě jeden příběh

Ahoj všichni,
chci se s vámi taky podělit o náš již naštěstí 8 let starý příběh, protože si myslím, že je přeze všechno spíš optimistický. Moc dobře vím o čem píšete. Naše starší holčička onemocněla leukemií 5 dní před svými 2. narozeninami, diagnózu jsem se dozvěděla v den svých 24.narozenin s 3 týdenní mladší holčinou v náručí... Takže naprosto nepředstavitelný šok. Ale člověk je schopný se v krizových situacích vybičovat a prostě vydržet, nic jiného mu totiž nezbývá. Události nabraly strašně rychlý spád a již druhý den byl můj muž s holčičkou v Motole, kde s přestávkami strávil skoro 3/4 roku, ve finále při ozařování jsem tam byla 3 týdny i já, protože mladší jsem už nekojila a ona mohla zůstat s tatínkem. Můj muž si zaslouží ten nejvyšší obdiv, že to všechno zvládl. No a já jsem každý týden sedla s mimčem na autobus, jela 130 km ráno do Prahy a večer zpátky. A v Motole jsme ten den prostě byli rodina, která si hraje se svými dětmi. Neexistovala pro nás žádná tabu slova a myslím, že černý humor nám dokonce občas pomáhal se udržet psychicky vpořádku:) Žili jsme ten rok nejen v obrovském strachu o naší starší dceru, ale i radostí nad tím, jak se má k světu ta mladší, a koneckonců bojovností i ta starší. Žili jsme ten rok z mé mateřské a mužovy nemocenské a šlo to. Zní to jako fráze, ale mám pocit , že od té doby nepotřebujeme zdaleka tolik serepetiček a cingrlátek, že v mnoha ohledech se nám vlastně žije snáz, než jiným lidem, kteří se nespokojeně pořád někde honí. Starší holčina si odnesla do života někdy možná trochu zatěžující pocit zodpovědnosti ( který totálně chybí mladší :). Je pravda, že být rozumná ve dvou letech je asi docela peklo, ale vypořádala se s tím úžasně. Chci tím jen říci, že byť za dost hroznou cenu, i tady platí otřepané všechno zlé je pro něco dobré. Dívejte se na život s optimismem a vydržte.
Ahoj Žlůva