Dítě dítětem nenahradíš, ale....

Osud mi nadělil hodně radostí, ale i obrovský nekonečný smutek a bolest. Jsem matkou 35letých dvojčat,synovi,o kterého jsme přišli před 11 lety při dopravní nehodě by bylo nyní 28 let, předposlednímu je 19 let a nejmladšímu 9 let. Když bylo dvojčatům -také chlapcům - osmnáct let, měli jako spolujezdci těžkou autohavárii. Jeden byl těžce zraněn a déle než týden nám lékaři nedali odpověď, zda bude žít. Byly to kruté dny. Přežil a je díkybohu bez následků. Věřila jsem, že mě už žádná krutost osudu nepostihne, že jsem si to utrpení už odžila. Uběhlo 6 let a osud udeřil tím nejkrutějším způsobem. Moje další dvě děti /tehdy sedmnáctiletý a osmiletý syn/ měli opět dopravní nehodu. Starší z nich to nepřežil, mladší byl těžce zraněn /děkuji Bohu, že je zdravý, bez následku/. Bolest a žal, který jsme prožívali, se slovy popsat nedá. Přestože jsme měli více dětí, ztrátou syna jsem ztratila zájem o život. Prosila jsem Boha ať mi to utrpení zkrátí a vezme si i mne. Denně jsem chodila na hřbitov. Byla jsem zoufalá. A pak jsme se rozhodli. Existuje-li reinkarnace a chce-li se k nám syn vrátit, ať se jeho dušička vrátí v dalším dítěti. A nebudeme se zlobit, když místo sebe pošle jinou dušičku. A tak jsem asi do dvou měsíců ve svých 46 letech otěhotněla. V těhotenství jsem neměla žádné problémy, přibrala jsem pouze 3 kg, takže celé okolí včetně nejbližší rodiny se o narození syna dovědělo až po jeho narození.Dnes je mu už 9 let. Máme z něho velkou radost a bylo naším nejlepším rozhodnutím ho mít. Nenahradil nám ztraceného syna, ani bolest z jeho odchodu se nezmenšila, ale nějak se s tou bolestí žije jinak.