Re: životních osudů je mnoho

Vážené maminky,
i já nemám životní cestičku ušlapanou. Poprvé jsem se vdávala moc brzy.
Jak rychle to začalo, tak rychle a špatně skončilo, včetně psychického a fyzického týrání, ukradení prvorozené dcery a znemožňování ve styku s ní.
Napodruhé začnu líp, říkala jsem si a měla potřebu začít nový, spořádaný život a po desetiletém odstupu se znovu těšit na dítě. Tentokrát opravdu vychutnat i sebemenší chviličky štěstí.
Dodržovala jsem co se dalo a těšila se. Druhá dcera se bez komplikací v těhotenství narodila hypotrofická :1910 g/42 cm/40.týden. Z těchto důvodů ji převezli na JIP a různá vyšetření. A našli jí vrozenou vadu na mozku, nevyvinutý spoj (vlákna) mezi oběma hemisférami. Nic jsem nezanedbala, naopak. Najednou rána. To, co se zdálo předtím bolestné, nebylo nic proti tomuto. Co bude ?! Jak dál?! Nikdo na to nedokázal odpovědět. Žádný lékař, nikdo. Bála jsem se výsledků dalších vyšetření, jako metabolických, očních, svalových,... Cvičily jsme Vojtovu metodu do 10. měsíce. Bála jsem se vůbec srovnávání vývoje s ostatními dětmi, žila jsem ve strachu a beznaději.
Dcerka se vyvíjela "v normě", teprve dnes jsem schopná se trochu ohlédnout a nejistě se snažím zase radovat ze života.
Zdraví je tak křehké a nikdy nepřestane ten strach, co ještě může přijít..