Re: Přátelé

Zcela souhlasím s předchozím příspěvkem. V tak těžkých situacích je strašně moc důležité mít někoho, o koho se můžete opřít, kdo se o Vás OPRAVDU zajímá, kdo Vám chce pomoct, byť "jenom" soucitem, svým časem a trpělivým uchem k naslouchání... to je kolikrát to nejdůležitější. Komu můžete postopadesáté vyprávět vpodstatě totéž - jak je to hrozné a jak to těžce nesete a jak dítě trpí a jestli má/nemá naději a co bude/nebude dál atd. Někoho, s kým můžete probírat tyhle věci pořád dokola a on vás nejenže nepošle někam, ale pokaždé Vám bude soucitně naslouchat a snažit se přispět aspoň laskavým slůvkem nebo nějakou zdánlivě banální pomocí. Rodič nemocného dítěte je kolikrát ochromenej zármutkem a bezmocí a těžko se mu vykonávají i základní každodenní úkony... a uvítá i zdánlivě banální a drobnou pomoc či pozornost. Dodnes si pamatuju "drobné" laskavosti, které mi v tom těžkém období prokázali lidé z mého okolí - a jsem jim za to dodnes vděčná. A naopak - zranění, která jsem utrpěla od jiných, bolela tenkrát strašně moc a bolí dodnes.

Pamatuju se, jak jsem o zdravotním stavu našeho nemocného Petříčka potřebovala s někým pořád mluvit... protože mi to samozřejmě vířilo v hlavě 24 hodin denně... jenže jsem se bála, že tím budu otravovat, tak jsem byla zticha, abych neobtěžovala... Strašně mi vadilo, když mi třeba bývalá spolužačka při náhodném setkání vyprávěla, jaké má problémy s pupínky na pleti (mimochodem moc hezká holka a pupínky nebyly skoro vidět). Já jsem měla co dělat, abych udržela společenský úsměv a rychle jsem se rozloučila, protože její pupínky mě fakt naprosto nezajímaly, když mě v nemocnici umíralo dítě :-(( Podotýkám, že věděla, co se děje, jenže se "nechtěla ptát, aby se mě nedotkla" - to mi vysvětlila později. Hmm...

Naštěstí mě hodně podržela moje nejlepší kamarádka, ta pro mě měla vždycky ucho nebo aspoň telefon k naslouchání, udělala si na mě čas a trpělivě se mnou znovu a znovu probírala všechno, co mě trápilo. Přitom v té době už sama měla maličké dítě a svých starostí dost. Dokonce byla se mnou i v nemocnici na JIP, kde náš Péťa byl... za to jsem jí dodnes vděčná, je jediná mimo rodinu, kdo viděl Péťu takhle těžce nemocného. Byla mi velkou oporou a dodnes jsem jí za to nesmírně vděčná, ačkoliv Péťa zemřel před více než deseti lety. Téhle kamarádce to nikdy nezapomenu a myslím, že má dost velkou zásluhu na tom, že jsem to nějak přežila.