Re: Názor-vlastní zkušenost

Píšu dneska do Rodinky poprve. Diskuse o tom, zda se má dítě o kterém tvrdí doktoři, že bude nějak postižené, vůbec narodit, mě přinutila taky napsat můj názor. Jak už tady bylo napsáno, nic vám doktoři neřeknou na 100 %. Vím to z vlastní zkušenosti.Když jsem čekala první dítě,doktoři zjistili,že mám málo plodové vody a řekli mi, že tam bude asi nějaké postižení dítěte.Výsledky plodové vody dopadly dobře,ale samozřejmě nevyloučily další postižení. Nejhorší byla ta první noc v nemocnici, kdy jsem se rozhodovala, co dál, jestli bych zvládla se postarat o postižené dítě a co na to manžel.Rozhodla jsem se, že si dítě nechám.Porodila jsem krásného kluka,ale strach, že bude nějak postižený trval skoro do 3 let.Nevyvíjel se totiž úplně přesně podle daných tabulek.Měli jsme výbornou dětskou lékařku,která mě pořád uklidňovala,že každé dítě je jiné.Ale dostali jsme se i k jedné neuroložce, která byla jiného názoru. Po každé návštěvě u této doktorky jsem slyšela, že to není dobré, že obvod hlavičky neodpovídá "normám". Měl ji trošku větší.Takže nás neustále posílala na různá vyšetření i ne moc příjemná a já, protože jsem nechtěla nic zanedbat, tak jsem poctivě vše s dítětem absolvovala.Nic závažného se neobjevilo.Když už se vývojově (seděl,chodil,běhal..) srovnal "s tabulkami",zaměřila se neuroložka na řeč - měl 2 roky a nemluvil,ale všemu rozumněl (dětská lékařka to neviděla tak černě-do 3 let je normální, když dítě nemluví).Ale pro jistotu jsme strávili týden v nemocnici,kde mu dělali CT mozku a další jiná vyšetření.Vše dopadlo dobře.Ve 2,5 rokách se rozmluvil a dneska mu je 5 let a mě z něho bolí hlava jak mu ta pusa jede. Ještě chci napsat,že obdivuju matky,které se dobře a s láskou starají o své postižené děti. Nevím, jestli bych to já zvládla.