Re: Ani jedno

Ahoj Ivo a ostatní, i já jseem byla Matějčkem mile překvapena. Mám knihy "co děti nejvíce potřebují", "co kdy a jak ve výchově dětí" a od rodičů jsme dostali vloni k vánocům "péče o dítě". Zaujal mne tvůj jednoduchý ba výstižný výtah "uvědomte si ty pocity a nedělejte to svému dítěti". Častokrát o tom přemýšlím v různých situací a snažím se tím víceméně řídit. Jenže někdy nastane situace kdy si "nejsem jistá" a pak se tím v duchu zabývám a snažím se přijít na "tu správnou reakci" v té danné situaci. Tak např. když jsme na návštěvě kde je plno lidí a jeden po druhém si chtějí malou chovat a jí se to úplně nezamlouvá. V tu chvíli se ve mne bohužel tříští to co je společensky mravné (tedy nechat je a nedělat dusno kvůli "maličkosti", neukazovat se jako úzkostná matka) a tím co skutečně chci (aby byla malá vpohodě a neprohíbala se jim v náručí a nekoukala na mě prosebným pohledem "maminko vezmi si mne ty"). Samozřejmě chci, aby mé dítě cítilo bezpečí a jistotu, ale i v takovéhle "nitěrné" situaci si nejsem jistá zda-li ji "správně buduju". Pokud se do tohoto příkladu vcítím já sama, taky by se mi nelíbilo kdyby mne někdo jen tak vzal do náručí a já toho dotyčného neznala. Je to fakt těžké prosadit si asertivní formou své. Jde to vůbec? Omlouvám se za krkolomnou reakci, ale snad je alespoň trošku pochopitelná. Vlastně bych ráda znala vaše názory na tento či podobný příklad. Lucka