Můj příběh

Dovolím si podělit se váma o dva příběhy, které jsem zažila v tramvaji. Nejprive ale chci říct, že bydlím v Plzni a že se mi zdá, že lidé v dopravních prostředcích jsou skutečně o něco ohleduplnější než pražáci. Spíš se najdou výjimky, které dělají, že nevidí či dokonce že spí a troufám si říct, že to bývají spíše muži středního věku.než puberťáci, ale zase ne vždy. A když občas se najde nějaký hulvát či nevychovanec.
A tady je můj první příběh. Jela jsem do práce. Tramvaj plná. V předu na sedadlech pro invalidy seděli proti sobě dva asi 4-5ti letí chlapečci. Na další zastávce přistoupila babička o holi a dědeček o dvou francouzských holích, sotva se šourali. První chlapeček sám od sebe vyskočil a babička si sedla. Dědeček se došoural k tyči, s holemi v ruce se neměl ani čím chytit a druhý chlapeček take vyskočil a pozor - v tu chvíli maminka procedila mezi zuby "Jen hezky hačej". Všichni jsme ztuhli. Chlapeček zkoprněl, maminka se napřímila a sebevědomě nás setřela pohledem a dál nehnula brvou. Dědečkovi jsme pomohli na sedadlo o kus dál (o tom, že při jeho problémech s chůzí by bylo lépe aby byl blíže ke dveřím nemusím ani mluvit, že). To je bez komentáře....¨
A druhý příběh. Sedím v tramvaji. Přede mnou i za mnou i vedle přes uličku volná sedadla - tedy skoro prázdná tramvaj.. Přistoupila paní cca 48 let. Stoupla si ke mě a zeptala se jestli mám průkazku pro invalidy. Nemám. Pořádně se rozhlédnu. Nesedím namístě vyhrazeném pro invalidy, tudíž nechápu její otázku. "Já jí ale mám" zasmála se vítězně. "Hm, to je mi líto" odvětila jsem. "No, tak mě snad pustíte sednout, né?" zařvala ta paní. Pustila jsem ji, sedla jsem si o jedno sedadlo dál, neměla jsem náladu se s ní hádat. Jen mi bylo zbytek dne trochu smutno.
Heda