Byla jsem jedináček.

Vymodlené dítě, navíc mě maminka měla až ve 35 letech. Když jsem byla malá, tak jsem hodně špatně nesla, že nemám sourozence. Bydleli jsme na vesnici a jedináček jsem byla v celé vesnici jenom já a pak ještě jeden kluk. V té době jsme byli "divní". Strašné. Když jsem se vdala, tak jsem prohlásila, že chci nejméně tři děti. Do třiceti let jsem je měla. Ve 40 jsem dálkově vystudovala vysokou školu, pracovala jsem s dětmi a zjistila jsem jednu věc: Když přišlo do skupiny nové dítě, nikdy jsem se nemusela ptát na sourozence, pokaždé jsem do dvou dnů poznala, jestli je jedináček nebo má sourozence. Dnes jsem babičkou 8 vnoučat a moc si jich s manželem užíváme. A nejenom děti. Tím, že jsme je měli brzo, tak si už přes třicet let užíváme života, cestování, někdy jen s manželem, někdy s dětmi, někdy s celou rozvětvenou rodinou. Život je spravedlivý. Nemusím se nikdy bát samoty.