Re: Je to přesně naopak...

A co takhle kompromis?
Postýlku mít vedle sebe v ložnici a když se dítě v noci probudí, chvíli ho konejšit, pak si lehnout a z vlastní postele jednoduše chytit dítě za ručičku, aby se mu lépe usínalo?
Je fakt, že spaní v rodičovské posteli může poněkud značně nabourávat rodinný život: i když máme dítě, přesto máme právo na intimní chvíle s parntnerem. Pro dítě můžeme - či spíše musíme - obětovat leccos, ale nejsme povinni obětovat VŠECHNO...
Jinak; pokud se někdo utěšuje tím, že se dítě zvyku spát v posteli rodičů brzy samo zbaví, může se taky značně mýlit. Náš syn si zvykl od ranného věku, že jsme ho uspávali: nic proti tomu, v naší přítomnosti se mu usínalo asi lépe, nemusel mít strach ze tmy a samoty atd. Ale protože jsme rozhodnutí o samostatném usínání odkládali a odkládali, nakonec jsme ho naučili usínat samotného až asi v pěti letech. A to po dosti pracných přípravách - už jsi velký, už to zvládneš sám atd. atd. Kromě "velkých duchovních příprav" jsme mu dovolili obložit se hromadou plyšáků (z toho byl po několik měsíců pravý obřad), pouštěli jsme mu uklidňující hudbu (z nějaké relaxační kazety). Zkrátka, v tomto věku to nebylo nic snadného ani pro něj ani pro nás.
Na druhou stranu např. paní Prekopová hledá původ tzv. malého tyrana (určitě jste to někdy slyšeli) právě v tom, že když je dítě hodně malé - do půl roku věku - nedostává se mu něžné péče a láskyplného obětí. Doporučuje proto rodičům, aby malé miminko nechávali u sebe v ložnici, aby se dítě cítilo bezpečně, a aby do půl roku věku rodiče dítě chovali a poskytovali mu něhu v hojné míře tak, aby mělo pocit bezpečí.
Pro ty, co neslyšeli o fenoménu malého tyrana: je to dítě, které ve svém okolí (tj. od rodičů) necítí dostatečné bezpečí (pevné obětí, pevnou rodičovskou vůli), a toto si pak vynahrazuje tím, že prostě MUSÍ být po jeho vůli, a dokud není, křičí, vzteká se a propadá záchvatům tak, že nakonec rodiče ustoupí...