Re: Ano, ale...

líbí se mi tady to oponování, přidám tedy názor svůj, názor mámy od šesti dětí, věk od 14 po dva roky, tři děti osvojené, z toho dvě děti s poruchami chování (adhd s asistentem ve škole a autismus, taktéž s asistentem) a opravdu jsem ani u pátého a šestého dítka nepotřebovala plenky, kočárek, chůvičku ani monitor dechu, přitom se narodily obě děti předčasně (34 a 35 tt). Spali s námi v posteli, naladili se na můj dech a opravdu na syndrom náhlého úmrtí neumřeli, opravdu jsme nepoužívali chůvičky (pokud je matka dobře naladěná na dítě, tak ví.... v půl roce nejmladšího jsem nastoupila plně kojící do práce na dvanáctky do směn a kolikrát jsem přesně věděla, že manželovi, o 15 km dál hlásí, že má hlad a volala jsem, dělal si ze mě srandu, ale ono to tak bylo.... v práci jsem odsávala a manžel malého doma krmil z hrníčku mým mlékem...) Za svůj mateřský život jsem si sama otevřela oči ve spoustě věcí. Ani jedno z mých dětí nemělo nikdy dudlík, všechny byly (a nejmladší dvouletý ještě je) dlouhodobě kojené, i jedno z osvojených dětí jsem kojila (rozkojovala jsem se po 4,5 letech nekojení), všichni jsou klidní, vyrovnaní a zdraví jako řípy. Máme samozřejmě auto a minibus, máme ale také kola, trávíme spolu spoustu času a žijeme si naprosto spokojeně. Kočárek používám občas teď, kdy je nejmladší syn po těžkém úrazu nožičky, takže není možné jej nosit, plenky jsme občas měli pro jistotu na dlouhých cestách (jezdíme na dovolenou třeba do Alp, k moři nebo na opačný konec republiky...), ale celodenně v nich nebyli ani jako novorozenci, na cestu jdou do autosedačky, ale tím, že jinak mají kontaktní výchovu, tak není problém, jsou v ní klidní, prostě taková pohodička. Možná, že názor maminky od šesti bude mít větší hodnotu než maminky s jedním dítkem, se kterou se ale plně ztotožňuji